TlCHÉ MOŘE.

Jan Rokyta

TlCHÉ MOŘE. XAVERU DVOŘÁKOVI.
Kam jen oko dozří v dálku, kam zaletí duše snivá – opálová pláň se leskne, čistou bělí oslnivá. Mléčné vody tiše leží, jak by nebylo to moře, které vichr ještě dnes snad v tisíceré brázdy zoře. Jak by nebylo to moře, které zítra vztekem vzkypí, bouře až sem vletí hřebcem, blesky v očích, blesky v chřípí. Nekonečný obraz míru, utišení, ukojení, prostírá se k horizontu, v drobných vlnkách barvu mění. 79 Zdá se, že to tiché stádce beránků jest čisté vlny: pasou se tu přituleni, svět až po obzor jich plný. A tam, hle, jich pastýř dobrý v bílé říze jde jich středem, obláček jak sněhobílý v nebi pluje modrošedém. O vysokou hůl se vzpírá, z nekonečna v tato místa jako za dob apoštolů kráčí po moři zjev Krista... 80