SMRT.

Jan Rokyta

SMRT.
Večerem v plachetce bílá žena s vlídným a soucitným úsměvem tiše smrt nesla se zamyšlena s podivným na rtech nápěvem. Nebylo v písni té ani smutku, ani v ní nebylo radosti, nebylo v písně té divném útku toužení ani žádosti. Jenom v ní cosi jak šíré lesy v hlubokém dýchalo šumění – lidského života nad útesy zněla to píseň stišení. Jenom v ní cosi jak šírých moří šuměly ku břehům příboje – lidského života ku pohoří zněla to píseň pokoje... 45 Krajina po denním shonu klidná s nocí již ve stínech splývala – v oblaku nad lidmi smrt si vlídná divnou svou píseň zpívala... 46