BABÍ LÉTO.

Jan Rokyta

BABÍ LÉTO. BRATRU BOLESLAVOVI.
Vítr honí léto babí nad poli a nad lučinou – jako voda v našem Labi plynou dni a léta plynou. Unášejí, co kdys bylo, štěstí, žaly, sny i práci – co kdys dýchalo a žilo, vše se s vodou v moři ztrácí... Jen jak přes vzdálené jezy vody minulosti hučí věčnosti kdes od pomezí – pozdní moudrosti nás učí. V hučení tom dálných splavů harfu slyším rozvlněnou, otcovu zřím drahou hlavu ve strun souzvuk pohříženou. K harfě varhan slavné zvuky zní mi z šeré kathedrály – 104 cítím dotyk tajné ruky, jímž mých citů struny hrály. Pozdrav těch, kdož umřeli mně, teskně zní mi z minulosti – oddaně šli, spadlé símě, smrt když pokynula: dosti... Zvony duše pro ně kvílí, pro illuse pochované, pro výbuchy mladé síly, pro sny mládí zlatotkané... Vody přešlosti se valí křivdy tvrdé přes oblázky – horká slza zrak mně kalí, že jsem neměl více lásky: Více lásky v život denní těm, kdo byli mně tu drazí – více lásky za kamení, které házeli mně vrazi... Hučí voda – přešlá léta – táhne dumy oblak stinný – dechem větru k hlavě slétá bílé vlákno pavučiny... 105