V MÉM KRÁLOVSTVÍ.

Jan Rokyta

V MÉM KRÁLOVSTVÍ. LUDVÍKU KUBOVI.
Jsem-li otrok v zemské slzí dolině, jím-li v potu tváří denní chléb svůj tvrdý – tady na mých snění pyšné výšině pán jsem sebevládný, na své panství hrdý. Zde mně nesmí nikdo dáti pohany, nikdo nesmí na mne vrhnout pohled křivý – sám jsem pán svůj tady, sám svůj poddaný, věčný chléb zde jídám, vzrostlý z duše nivy. Lidskou zášť jsem tady vyplel z kořene, květů, jež tu rostou, nikdy nepokálí – sem zvu k hodům pouze duše spřízněné, které světem chodí, které zašly v dáli. Rány zasazené nic tu nebolí v kruhu čistých duchů, v sluncí věčných záři: a když pohled padne v zemské údolí – jak jsou malincí tam naši otrokáři! 31