I.

I.
Na břehu černé řeky seděla, kolem vše stín, jen ona bílá v něm, žena, půl dívka, duše bez těla – za skalou kdesi v dálce živých zem. V jakém to mračném, chmurném pohoří černých vod beze zvuku plyne proud – na čelech skal tu jitro nevzhoří, kam spějí duše, prosté zemských pout. A ona ráda měla slunce svit, ona tak milovala ruch a šum, jásala, když vzlét skřivan pod blankyt k vysokým, nekonečným nebesům. Ona tak ráda noc měnila v den, na vlnách tance k ránu hýřila, 35 jásavý houslí zpěv pln hravých změn pouta jí snímal, jež ji tížila. A zde tak ticho, ticho bez hranic, věčné tu, nekonečné dumy klín – a ona sama vždyť už není víc, nežli jen bílý, mlčelivý stín... Umřely její touhy, smích i vzdech, umřel i její neskrocený vzdor – oddaně brala na druhý se břeh, když pro ni připlul s přívozníkem vor... 36