NA BŘEHU MOŘE VĚČNOSTI.

NA BŘEHU MOŘE VĚČNOSTI.
V těžkých, teskných dumách pohřížen po břehu jsem chodil tajemného moře, v duši plno neklidu a změn, co jsem zbudoval, hned v zápětí zas boře. Ze dne ke dni zval mne věčna břeh, vábila mne moře nekonečná dálka, obrovské té vzdmuté hrudi dech, vlny s vlnou, kam jen dozříš, věčná válka. Vábila mne moře ohromnost, k druhým břehům zaletět mne touha zvala, tisíckrát jsem ptal se, proč jsem host na tom břehu, vedle moře tečka malá? Vábilo mne hlubin tajemství, ponořené na dně nesčíslné stopy, jehož žádné ducha vítězství nikdy neprobádá, nikdy nepochopí. 77 Snil jsem, co v té písni věčnosti, co v té mluvě příbojů as šumí? Tisíckrát jsem jásal radostí, že jsem pravdu jal – však vždy mně spadla v rumy..rumy... A tu jako mudřec AugustinAugustin, dítěte zjev vidím u vod oceánu – a v té chvíli těžkých záhad stín rozplynul mi náhle, jak stín noci k ránu. Rozumím již tajné mluvě té, plesný její příboj v srdce mé se řítí – co zřím v očka svého dítěte, slyším z moře zpěv o nekonečném žití! 78