KŘÍDLA.

KŘÍDLA. OKTAVIANU WAGNEROVI.
Stichl ruch města... Obrovský hřídel denního vření nehybný stojí, spí, co se týčilo v pýše, i co se koupalo v znoji – v ticho mé jizby šumí, ach, šumí tisíce křídel. Tisíce křídel, tisíce perutí o knihy bije, o stěny, klenutí, vyletět touží ve volné prostory, nad střechy domů, nad věže, nad hory, nad mraky setmělé vysoko letící, nad sféru ovzduší k bílému měsíci, k bílému měsíci, ku hvězdám rozsetým, k nebesům vzývaným, k nebesům prokletým, výše, než člověk si nebe své postavil, kde nikdo nesmál se, v bolesti nezavyl, dále, než dosahá člověcké ponětí, dále, než dospějí poslední staletí, dále, než věčnost v svém rozletu zaletí... 15 A já jen slyším, jak nadarmo tlukou, nadarmo krvaví trýzní a mukou, nadarmo třísní se ve prachu vězení, zoufalý rozmach nic v osudu nezmění: na střeše sedí ten nepřítel sveřepý – – křídla se o zdi jen třepí a roztřepí... Umírá, umírá v jizbě mé šumění tisíce křídel, budí se čela k pýše a budí se čela k znoji – vynášet jedny a drtiti jiné se strojí obrovský, železný života hřídel... 16