HŘBITOV.

HŘBITOV. MARYANU ZDZIECHOWSKÉMU.
Na pokraji ležím boru, v růžovém kde vřesovišti nový zárod lesa pučí. Kol mne moře proutků vřesu, zvonky drobně pokropených, bez pohnutí z půdy vstává. Nad něj tenká lesní tráva vypnula se metličkami, jimiž vítr stále chvěje – a dál, kam bys kámen hodil, v smutek šedých, nízkých mračen kmeny sosen zdvíhají se. Z dola stíny fialové po kmenech se vzhůru plazí, výše k větvím rez je sžírá, a kde na chomáčích chvoje patina se usadila, vítr šumí, šumí, šumí – kdo té písni porozumí!... 41 Jak by na obrovské harfě neviditelná čís ruka dřímajících tónů struny rozvlnila arpeggiemi... Ze hluboka znění vstává, od nejnižší struny z kovu k vyšším vždy se tónům vlní, blíží se a sílí, sílí, a pak zase slábne, slábne, na strun vlnách zpět se vrací k tónům přehluboké dumy – kdo té písni porozumí!... Při tom lesů rozšumění vzpomínka mne k nebi vznesla a na křídlech šedých mračen zanesla mne v dálnou Litvu, umlčenou, ušlapanou, v smutné dumy zadumanou. Divný les tam zakýval mi, poutníkovi z dálné země, která kdysi vlastní slávou z plné hrudi oddychala, ale nyní jako Litva ve věnci hor tiše leží umlčená, ušlapaná, v smutné dumy zadumaná. 42 Se sosnami křivých větví vysoké tu rostly kříže, pnoucí se jak borovice vzhůru k šedivému nebi. Z dálky nepoznal’s, co kmeny – a co pně jsou smutných křížů, jenom cos ti v nitru dělo, že nerostou v každé zemi také lesy jako tento. Až když krok tě přived’ blíže, zřel jsi, kmenů polovice jen že v koruny se šíří, druhá teskně rozepíná křížem břevno na dvě strany, pro hřebů hrot připravené, pro dvě ruce zkrvavené... Zdiven stanul jsem v tom lese, oči bezděk spustil k zemi, a ta, zřel jsem, jak se vlní nesčetnými mohylami. Tráva, vřes tu rostly na nich, mlčení v nich spočívalo, a z těch srdcí, jež tu tlela, z těl, jež tady práchnivěla – rudohnědé rostly kříže, převysoké, bezejmenné, chvojí sosen zastíněné. 43 Do vřesu jsem jak zde used’, přiklonil se k tichu mohyl – a výš nad mou hlavou táhlo lesa toho rozšumění, jako píseň vzcházející z hrobu temnosti a hloubi, do výše se vznášející, kde se mračno s mračnem snoubí, jako píseň dávných věků, přehluboké minulosti, letící v čas po člověku, do budoucna, do věčnosti... Vítr staletí táh’ nad mnou v lese ze křížů a sosen, jak by na obrovské harfě neviditelná čís ruka dřímajících tónů struny rozvlnila arpeggiemi... Ze hluboka znění vstává, od nejnižší struny z kovu k vyšším vždy se tónům vlní, blíží se a sílí, sílí a pak zase slábne, slábne, na strun vlnách zpět se vrací k tónům přehluboké dumy, nade hroby šumí, šumí – kdo té písni porozumí!... 44