HŘBITOV.
MARYANU ZDZIECHOWSKÉMU.
Na pokraji ležím boru,
v růžovém kde vřesovišti
nový zárod lesa pučí.
Kol mne moře proutků vřesu,
zvonky drobně pokropených,
bez pohnutí z půdy vstává.
Nad něj tenká lesní tráva
vypnula se metličkami,
jimiž vítr stále chvěje –
a dál, kam bys kámen hodil,
v smutek šedých, nízkých mračen
kmeny sosen zdvíhají se.
Z dola stíny fialové
po kmenech se vzhůru plazí,
výše k větvím rez je sžírá,
a kde na chomáčích chvoje
patina se usadila,
vítr šumí, šumí, šumí –
kdo té písni porozumí!...
41
Jak by na obrovské harfě
neviditelná čís ruka
dřímajících tónů struny
rozvlnila arpeggiemi...
Ze hluboka znění vstává,
od nejnižší struny z kovu
k vyšším vždy se tónům vlní,
blíží se a sílí, sílí,
a pak zase slábne, slábne,
na strun vlnách zpět se vrací
k tónům přehluboké dumy –
kdo té písni porozumí!...
Při tom lesů rozšumění
vzpomínka mne k nebi vznesla
a na křídlech šedých mračen
zanesla mne v dálnou Litvu,
umlčenou, ušlapanou,
v smutné dumy zadumanou.
Divný les tam zakýval mi,
poutníkovi z dálné země,
která kdysi vlastní slávou
z plné hrudi oddychala,
ale nyní jako Litva
ve věnci hor tiše leží
umlčená, ušlapaná,
v smutné dumy zadumaná.
42
Se sosnami křivých větví
vysoké tu rostly kříže,
pnoucí se jak borovice
vzhůru k šedivému nebi.
Z dálky nepoznal’s, co kmeny –
a co pně jsou smutných křížů,
jenom cos ti v nitru dělo,
že nerostou v každé zemi
také lesy jako tento.
Až když krok tě přived’ blíže,
zřel jsi, kmenů polovice
jen že v koruny se šíří,
druhá teskně rozepíná
křížem břevno na dvě strany,
pro hřebů hrot připravené,
pro dvě ruce zkrvavené...
Zdiven stanul jsem v tom lese,
oči bezděk spustil k zemi,
a ta, zřel jsem, jak se vlní
nesčetnými mohylami.
Tráva, vřes tu rostly na nich,
mlčení v nich spočívalo,
a z těch srdcí, jež tu tlela,
z těl, jež tady práchnivěla –
rudohnědé rostly kříže,
převysoké, bezejmenné,
chvojí sosen zastíněné.
43
Do vřesu jsem jak zde used’,
přiklonil se k tichu mohyl –
a výš nad mou hlavou táhlo
lesa toho rozšumění,
jako píseň vzcházející
z hrobu temnosti a hloubi,
do výše se vznášející,
kde se mračno s mračnem snoubí,
jako píseň dávných věků,
přehluboké minulosti,
letící v čas po člověku,
do budoucna, do věčnosti...
Vítr staletí táh’ nad mnou
v lese ze křížů a sosen,
jak by na obrovské harfě
neviditelná čís ruka
dřímajících tónů struny
rozvlnila arpeggiemi...
Ze hluboka znění vstává,
od nejnižší struny z kovu
k vyšším vždy se tónům vlní,
blíží se a sílí, sílí
a pak zase slábne, slábne,
na strun vlnách zpět se vrací
k tónům přehluboké dumy,
nade hroby šumí, šumí –
kdo té písni porozumí!...
44