STARÝ POKOJ.

Jan Rokyta

STARÝ POKOJ.
Veliký pokojpokoj, tmavé malby ve zlatém poli na stěnách, zaniklý život v něm jak spal by po všechněch kolem proměnách. Jak by byl zaklet za tím prahem, přes nějž se zřídka přechází, jak by byl zaklet s dávným blahem v zčernalé na zdích obrazy. Dumavé, dávno shaslé oči z rámu se na mne dívají, zdá se mi, za mnou že se točí, který sem vnikám potají. Zdá se mi, měkkých rysů paní, v kterých sní duše dobrota, dívá se na mne v usmívání prchlého dávno života... 47 Štěstí, jež kvetlo tady kdysi, utkvělo na zdech růžemi, dívá se na mne tváře rysy, rozpadlé dávno pod zemí... V lenošku starou tich jsem klesl, kouzlím si zašlé půvaby – v tom jak by za mnou blíž se nesl těžkého šelest hedvábí... 48