JEPTIŠKY.

JEPTIŠKY.
Jeptišky chmurné po mých cestách chodí, v závojích černých zahalené hlavy, v černém tom rámci duši moji straší nádech jich tváří mrtvý, popelavý. Kostnaté ruce křečovitě spjaté růženec ovinuje ze klokočí, z hlubokých důlků jako žhavé uhly příšerné na mne upírají oči. Chvílemi zapomenu na ty zjevy: cesty mé plny slunečního světla, duhoví motýlové letí v duši, která se pestří jako louka zkvetlá. Od hrudy skřivan píseň nese k nebi, od nebe k zemi trilky jeho prší – s vlajícím vlasem mladá radost chodí poli a lesy, dolem, po návrší... 13 V tom jak by náhle slunce zatmělo se, příšerný stín jak terč by jeho zaleh’ – sinavý svit mým krajem rozlévá se po nivách, po horách i po úvalech. Zmlkají ptáci, bázlivě se kryjí, motýlů nočních druž v kraj vyletěla, v úzkosti radost se skloněnou šíjí v houštiny lesů zašla sesmutnělá. Tísnivé ticho, mním, že v ruce času ze sutky slyším písek padat v sutku... Po cestě ke mně zdlouha, strašidelně blíží se černé jeptišky mých smutků... 14