TlCHÉ MOŘE.
XAVERU DVOŘÁKOVI.
Kam jen oko dozří v dálku,
kam zaletí duše snivá –
opálová pláň se leskne,
čistou bělí oslnivá.
Mléčné vody tiše leží,
jak by nebylo to moře,
které vichr ještě dnes snad
v tisíceré brázdy zoře.
Jak by nebylo to moře,
které zítra vztekem vzkypí,
bouře až sem vletí hřebcem,
blesky v očích, blesky v chřípí.
Nekonečný obraz míru,
utišení, ukojení,
prostírá se k horizontu,
v drobných vlnkách barvu mění.
79
Zdá se, že to tiché stádce
beránků jest čisté vlny:
pasou se tu přituleni,
svět až po obzor jich plný.
A tam, hle, jich pastýř dobrý
v bílé říze jde jich středem,
obláček jak sněhobílý
v nebi pluje modrošedém.
O vysokou hůl se vzpírá,
z nekonečna v tato místa
jako za dob apoštolů
kráčí po moři zjev Krista...
80