JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
16./II – 1903
Já viděl Tebe v mnohohlavém davu,
jenž plnil třídu jako břehy proud;
šel’s tiše, v dumách nakloněnou hlavu –
ó, velkého cos chtěl Jsi postihnout!
A kolem Tebe lhostejně se hnali,
kdož před Tvým čelem měli sklonit líc –
jak cizí byl bys, Tebe nepoznali,
k Tvé hlavě nepovznesli zřítelnic...
A co mně lítost proto srdce jímá,
zřím: ten se v popel rozpadl a prach,
ten s očima se kácí strhanýma –
a v krátce všecky s kosou odved’ brach.
A na jich místo tlačili se jiní,
co chvíli obnovil se šumný dav –
49
to jiný rod byl, nežli žije nyní,
měl jiný kroj a jiný zvyk a mrav.
Jen Ty v jich středu kráčel skráčel’s nezměněný,
týž jako dnes, jen bídy naší prost,
byl’s všecek vlastním světlem prozářený,
a čím Jsi dál šel, tím Jsi více rost’.
A oči davů k Tobě obrácené
čtly ve Tvých zracích, co Jsi v duši snil,
proč nořil Jsi se v hloubky nezměřené,
čím noci své i dny Jsi vyplnil...
50