BYLI JSME A NEBUDEME...
Byli jsme a nebudeme,
zásvětí nás pojme němé,
vítr se rozletí po našem hrobě,
lebka v něm ku lebce stulí se k sobě.
Spolu budou práchnivěti
těla naše, hlíny děti,
prach tvůj se s prachem mým smísí a spojí,
budeme pod zemí docela svoji.
V jiných lidí budoucnosti
z prvků našich těl a kostí,
z barev, jež mají tvé oči a rety –
vzpučí vždy na jaře nad námi květy.
Také naše duše splynou,
na hvězdu kams vzletí jinou,
říjen kde nepláče, nemrazí leden –
život tam budou žít věčný a jeden.
51
Časem jen se rozpomenou,
že zde byly mužem, ženou,
v lásce když přilnou dvě bytosti k sobě
nad písní, kterou jsem zpívával tobě...
52