10. ŘÍJEN 1905.
Vidím vás, táhnete v sevřených řadách,
jako když v pochod dal by se les,
míza jak v krev by se změnila v kládách
trčících na místě včera jak dnes.
Rostli jste, obrové svalnatých snětí,
o píď jste nemohli s místa se hnout –
množily zástupy vašich se dětí,
každé však s kletbou se rodilo pout.
Deště vás šlehaly, vichry vás rvaly,
za bouří hrom bil do vašich čel –
ve výhni slunce jste žíznivi stáli,
za mrazu kryli se pod sněhu běl.
Nemohli hnout jste se, vůle kam chtěla,
v zakletí každý jste do půdy vrost –
na konec ocel vám vnikala v těla,
ach, vždyť jste byli jen neživý hvozd! –
42
Teď náhle po věcích lesy se hnuly,
na pochod daly se ku branám měst –
zástupy, vlastní svou vedeny vůlí,
zabraly délku všech silnic a cest.
Plna jich náměstí, ulice plny,
v hrozivém mlčení berou se v před,
valí se černé jich, nesčetné vlny –
kde jejich počátek, konec a střed?
Zděšeně shlížejí pánové na ně –
pluky jim s puškami vyslati vstříc?
Neznámo, kam mohou stříleti zbraně,
může být k zástupům o zástup víc...
V příšerném mlčení valí se davy,
zaťaté pěstě, semknutý ret,
k jednomu cíli vše směřují hlavy,
po něm jen pátrá jich ponurý hled.
Přísná jest mluva těch mlčících retů,
proniká tak jako mráz až v kost:
– Konec jde učinit vašemu světu
pod rudým praporem budoucnost!
10. X. 1905.
43