I.
[7]
UKOLÉBAVKA R 1905.
Spi, moje dítě, noc už je blízka:
stíny se dlouží, vane chlad,
duši se náhle po něčem stýská –
slunce již bude zapadat.
Spi, moje dítě, soumrak již tuším,
brzo zem celou zaplaví,
k lidským se tiše připlíží duším,
západ až zhasne krvavý.
Spi, moje dítě, noc bude tmavá,
bouře se blíží z daleka,
přinese hrůzu, hněvná a dravá,
šťasten, kdo jitra dočeká!
Spi, moje dítě, dočekej jitra,
po bouři bude svěží vzduch –
nás hlava nebude boleti zítra,
vás čeká nového žití ruch!
9
ŽITO SE VLNÍ...
Žito se vlní a lesové šumí,
oblaka táhnou nad hlavou –
z duše mé zamlklé vylétly dumy,
širou se rozlétly dálavou.
K oblakům bělostným rozpjaly křídla,
neupoutaným v pevný tvar,
vznesly se vysoko nad lidská sídla,
nad žití bahno i suchopár.
Jak je tu volně v oblačné říši,
k rozletu prostor bez mezí,
hruď zde nic nedusí, svobodně dýši,
na zemi dole řetězy.
Jaké zde mlčení nesmírné vládne
nad letem ptáků ve výši!
Žádné zde písně ni zlozvuky žádné,
ba ani šelest nejtišší.
10
Zdola jen od země, zhalené v kouři,
ztlumené slyšet hřímání –
pánové otroků, chystá se k bouři,
od které hromnice nechrání!
10. VII. 1905.
11
HROMOVÉ DUNĚNÍ SLYŠÍM...
Hromové dunění slyším pod zemí;
zdá se mi, půda se od něho chvěje,
jako když rovinou, stepí, pláněmi
v dálku, jež na konci obzoru zeje,
tisíce ořů divokých letí,
přírody volné poutaných dětí,
kteří teď rázem řemení strhali,
ve sluch svých hlídačů divoce zaržáli,
volni se rozlétli po stepi do dáli!
Kdo je teď v divokém rozběhu zadrží,
uzdu jim hodí a spoutá jich síly?
Bezmocni strážci, člověk jak nad strží,
nad horským potokem, proudem když šílí,
napojen zimy bílými sněhy
divoce řítí se skalními břehy,
svaluje balvany v propasti bezedné,
kam lidské oko přenikdy neshlédne,
ba ani sluneční paprsek v poledne.
12
Pusťte se za nimi, kdož jste je poutali,
zadržte bystřinu po zimě v proudu!
Kopyta ořů vás roznesou do dáli,
voda vás odplaví k božímu soudu!
Kopyta tvrdá jsou, člověka zdrtí,
boží soud děsný je, hroznější smrti...
Kopyta po vašich tělech se rozletí –
bůh, jak jste s kněžími kázali dítěti,
odsoudí k věčnému, bez konce prokletí!...
26. VIII. 1905
13
DUCHOBOREC.
„Nezabiješ,“ ruce mimovolně spjaté
čítal často v knize vírou otců svaté.
„Milujte i nepřátele,“ čítal zas,
„dobře čiňte těm, kdož nenávidí vás.“ –vás. –“
– Je-li tomu tak, když bůh to lidem hlásá,
za tím přikázáním jít je naše spása.
Hříšno zbraň je nosit, tisknouti ji k líci,
vysílati z hlavní střely krvavící
v prsa, lebky lidí neznámých nám jmen,
ukládati o jich žití proto jen,
že nám řekli vůdci našich houfů v čele:
pušky k líci, palte: vaši nepřátelé! –
Sedlák hlavu složil v zmozelené dlaně,
sen jej zanes’ v širé, nekonečné pláně,
na nichž doznělo děl temné hřímání,
drobný rachot pušek, koňů zaržání,
trubek znění poplašné a povelů,
14
praskot opozděných, krátkých výstřelů,
řinkot šavlí, steny, nářky, proklínání,
chropot hrdel, dusících se v umírání...
Vítr jenom klátí přelomeným stvolem,
smrt jde unavená padlých širým polem –
za ní Ježíš Kristus novou mukou ztýraný,
a s nimi apoštolapoštol, kmet z Jasné Poljany...
Mladý sedlák zřel to hrozné vidění,
setřel s čela pot a povstal od čtení...
A dne druhého, když volali jej k zbrani,
šel, však uzavřel se v tichém odpírání.
Marně pouštěli naň slova hrůzou hřmící
desátníci, setníci a tisícníci.
„Nezabiješ,“ na vše odpověď jen měl,
při žádné se hrozbě bázní nezachvěl;
žalář, pouta nezdály se být mu mukou –
ve snu žehnání zřel probodených rukou...
A když zvěst šla o tom pod vsi rodné věž,
četli slova Páně: „Jdi – a učiň též...“
15. X. 1905
15
SAMSON.
Samson probudil se, strhal okovy,
o sloupy se opřel, na nichž palác stojí –
marně strážců tisíce se rojí:
pěstí jeho řád se řítí světový...
Spoutali jej, ostříhali bujný vlas,
ve jho spřáhli svalovitou, hrdou šíji –
bezmocně se obr v poutech svíjí,
bez ozvěny zniká jeho řevu hlas.
Zapřáhli jej páni za tahouna v pluh,
brázdu oral v tvrdé, kamenité půdě,
znaven, hladov padal večer k hrudě,
marně vzhlížel k nebi, kde jest jeho bůh.
Pro perly se nořil v mořské hlubiny,
země ve útrobách pánům zlato hledal,
padal tisíckrát a zas se zvedal
pro svých Filištínských úsměv jediný.
16
Palác pánům stavěl tvrdé ze skály,
tesal kámen, klad’ jej jiné na kameny,
na krov kácel staré v lese kmeny –
se tváří se znoj lil, ruce pukaly.
A když s cizí strany přiblížil se vrah,
obleh’, zničit hrozil skvělý palác bílý –
Samsonovi pouta povolili,
aby zahnat zlého nepřítele táh’.
Zahráli mu k boji pochod veselý,
v monarchy tvář pohledět mu dali prve –
a teď táhni za nás cedit krve,
kam ti prst náš ukáže, hlas povelí!...
Tak to bylo věky, dlouhá staletí:
v hradě střídali se knížata a králi,
různé barvy na cimbuří vlály –
ale Samson vždy byl stejně v zajetí.
Náhle probudil se, strhal okovy,
o sloupy se opřel, na nichž palác stojí –
marně strážců tisíce se rojí:
pěstí jeho řád se řítí světový...
26. VIII. 1905.
17
TO ZA HORAMI BYLO...
To za horami bylo v dálné zemi:
tam za carem vlád’ slavně mocný car,
lid bezčetný byl poslušenstvím němý –
mělť o něj péči dráb a kyrysar.
Když nad vládou se přec kdo pozastavil
a odvážil se smělé žádosti –
car pérem trhnul, aby kat to spravil,
neb on byl carem z boží milosti.
Čas míjel, s rosou střídalo se jíní,
i množili se smělci proklatí,
jimž nechtělo se uznat dobrodiní,
když car je ráčil ve prach šlapati.
Už v moře vzrostly nepokojné hlasy
a bouří útočily v carský sluch –
ach, kam se děly dávné, blahé časy,
kdy lidem stejně znělo: car či bůh!
18
Však nebyla teď doba k přemítání,
když za hroznou šla v palác horší zvěst:
vzal péro císař, čelo přejel dlaní
a lidu svému napsal manifest.
Že ve starostech těžkých, neustálých,
jak štěstí svého národa by zved’,
chce pro poddané vypit hořký kalich,
chce o žádostech jejich – přemýšlet.
Však davy hlučně k paláci se řítí
a protestem svým plaší carský sen –
a ubohý car nemoh’ pochopiti,
že nevděčný lid není spokojen.
l starosti pln o lid svůj, své děti,
by navrátil své říši mír a klid –
svým plukům kázal pušky nabíjeti
a střílet ve svůj milovaný lid.
Déšť kulí lesklé hlavně vychrlily
a mnohý vzbouřenec se kácel bled –
však jak by kouzelné tu vládly síly:
ty střely ve hrad vracely se zpět!
A jako před palácem ve zástupu,
tak řádily teď uvnitř v paláci –
trup rádců vznešených se kácí k trupu,
i carský rod z ran četných krvácí.
19
Zřel na to zdiven císař samovládný,
zrak rozšířený žasem široce –
když dole bouří dav se ozval zrádný,
car zahleděl se na své praotce,
jak z rámů dívali se nepohnutě:
ó dobře, že je dávno kryje hrob,
že netuší, jak osud nyní krutě
si s pravnukem jich zahrál pozdních dob!
Však nedobře, že z věčnosti dát rady
mu otec nemůže, ni praděd, strýc,
jak slíbit lidu na upokojenou hrady –
a přec nic neztratit a nedat nic.
A jak tak myslil, trhl sebou prudce,
pot studený mu vyvstal na čele –
stín zjevil se mu Velké Revoluce
a hrůzovlády děsné ortele.
V té chvíli mimovolně k péru sáhl
a zas psal svému lidu manifest:
že plní, po čem dávno, dávno prahl,
že volá k sobě posly z dědin, měst.
Ať přijdou leši, vladyky i kmeti,
že žádostiv jest moudrých jejich rad –
a že on otec jest a oni děti,
on sám pak uzná, co má udělat...
20
Čtli slova monarchova po vší zemi
a on chtěl slyšet lidu jásání –
však pochmurně se dívá zástup němý
a bez slova se blíží po pláni.
Je příšerný to pochod ve svém tichu,
jak chmury když se šinou nebesy –
s úzkostí hospodář zří na svou líchu
a čeká, bouř až zařve nad lesy.
Jdou zástupy a konce vidět není,
a není moci, by je zdržela –
jsou jako řeka ve svém rozvodnění,
když z vykázaných břehů vzkypěla...
A než se císař nadál, v hradní brány
se pochmurné ty vody valily –
zda poplašné je mohou zdržet rány,
jež hřmějí se zdí mocné bastilly?
A než se nadál, ze zástupů luzy,
dřív slepě jeho předkům poddané,
v sluch zazněl pozdrav jemu, plný hrůzy:
„Bud zdráv, nám rovný, zdráv buď, občane!“
29. VIII. 1905.
21
VRÁTILI SE!
Do krajů dálných, nehostinných,
mráz kde má vládu dlouhou, krutou,
se smutné braly karavany
po širých stepích velké Rusi.
Kruh kozáků je uzavíral –
a uvnitř v smutné této hradbě
se smutný zástup zvolna šinul:
druh řetězy byl s druhem spoután,
jichž ostré chřestění jen znělo
v chlad ponurého kolem ticha,
v něž nikdo slova nepromluvil.
I stráže táhly bez hlesnutí.
Jen cestou dobří, ruští lidé,
když shlédli smutnou karavanu,
se za ní teskně zadívali
a povzdechli si: Nešťastníci!
A karavany dále táhly
kol měst a vísek, kolem dvorců,
22
kol žírných polí rodné země,
po širých stepích, nekonečných,
dál středem hvozdů rozšuměných,
kol březin stále zamyšlených,
kol církví o zelených báních –
dál táhly dlouhé dni a noci,
po dlouhé týdny, po měsíce,
až v neznámé ty, pusté kraje,
kde před nimi již na tisíce
životů mřelo v zoufalosti,
kde před nimi již na tisíce
zhynulo bratří, otců, dědů
za smělé sny své o svobodě,
o vlasti volné, nepoutané,
o lidských právech, lidském žití...
Šly tisíce tam bezejmenných,
jmen slavných šli tam s nimi lidé –
a všichni velcí v utrpení
šli zmírati tam v mrtvé domy,
kde rodilo se naříkání
a zlořečení, proklínání...
A zdálo se, že všecky slzy
tam marně, marně, marně tekly,
že zoufalé vše proklínání
tam marně, marně, marně znělo
v studených kobách zamřížených
23
i v dolech pod bezcitnou zemí...
Kdo slzeli a volali tam,
ti dávno, dávno zahynuli,
a jiných zástupy tam přišly
dál tatáž přetrpět tam muka –
a doma národ marně toužil
po svobodnějším oddechnutí,
vše dále šlo jak od pradávna,
vše snahy ničím končily se,
jak věčné, marné pachtění se
s balvanem, horším Sysifova...
A náhle země duní bouří,
jak v základech svých by se třásla.
A chvěním země balvan hrozný
se náhle octnul o kus dráhy,
kam řada pokolení marně
se snažila jej odvaliti –
žel, cestou zdrtil na tisíce
těch, kteří odvalit jej chtěli,
i kteří práci překáželi.
To od východu orkán zavál
z těch končin dálných, nehostinných,
kde mrazem, steskem, zoufalostí
zástupy mřely nešťastníků –
to věkovitá proklínání
se náhle vichrem přivalila
24
a sloupy stavby podvrátila,
v níž vězni byli národové...
Ty všecky kletby přišly zpátky,
svou silou balvan odvalily,
svou strašnou silou rozdrtily
odvěkou hydru tisíchlavou,
jež hroznou, neodbytnou můrou
ležela na otčiny prsou
a dusila v nich volný oddech...
A nyní celou, širou Rusí
se nese volné oddechnutí...
Tak z dálných krajů na východě,
kde zhaslo vezdejší jich žití,
zpět domů přišli – nešťastníci...
30. VIII.1905.
25
JAK SE ČASY MĚNÍ!
Velká Revoluce krve žádala,
hlavu pomazanoupomazanou, Deo gratiasgratias,
pod nůž guillotiny sklonil bouřný čas,
vytryskl květ krve, k zemi padala...
Za ní jiné spadly jako stromu plod,
zem přijala děsná tato semena,
marseillesu pěla luza šílená –
smrt stírala s čela studený si pot.
Jak se časy mění, jak se mění svět!
Svobody květ vzácný z rudé krve vstal,
spolek mocných zase v zem jej zašlapal –
jiná revoluce přišla za sto let.
Stalo se to v chladné zemi severní,
kde ni slunce žhavé, ani hroznů kvas
krev nebouří v žilách; lid tam zvedl hlas,
poddaní list psali králi nevěrní:
26
„Vaše Veličenstvo, píšem Vám ten list,
že jste nedodržel, nač jste přísahal,
že Vás propouštíme, že náš nejste král...
Jinak buďte, prosím, naší úcty jist...“
27
ARMÁDA.
Ze dna moří na východě dálném,
z hlíny před nedávnem nasypané
na Kvantunu, v Korei a Mandžurii
šikují se nesčíslné pluky
trupů hnijících a polostlelých,
živočichy moře ohlodaných,
zkrvavených před tím, roztrhaných
stroji, které lidé vymyslili –
pochodem jdou tichým, strašidelným,
pláněmi a vrchy sibiřskými
k Evropě se blíží, středem světa
která mní se býti, vzdělanosti
výslednicí za tisíciletí,
lidstva nynějšího srdcem, hlavou.
K dědičce té Indů, Babylona, Parsů,
Feničanů, Židů, Egypťanů
táhnou v chmurném zamyšlení smrti
od východu padlých statisíce,
28
povražděných proti vlastní vůli,
vzatých rodinám svým, práci, lidstvu,
aby nasytil se jícen války,
hlad by nasytil se lačných moci.
Příšerný to pochod, plný hrůzy...
Bubny, potažené lidskou koží,
hnáty lidskými jsou rozvířeny.
Rachot nedoléhá k uchu živých –
ale zvukem beze hlasu budí
ze sna věků, z celé minulosti
všecky nebožáky povražděné,
v bitvách padlé, v žití utýrané,
všecky, na něž smrt kdy volal člověk,
který z nápoje se napil moci...
Kam jen prostírá se lidí země,
všude oběti z ní povstávají,
zahynulé před lety a staletími,
ba i vody vše jsou rozvířeny
oživenou křivdou, která na dně
v zapomnění snila léta, věky...
Hrozná armáda ta povražděných
tlapou krvelačné šelmy války,
padlých v hřmění děl a v salvách pušek,
bodákem neb kopím, šavlí, mečem,
nebo šípem z luku vymrštěným,
nebo mlatem primitivní doby –
29
hrozná trupů armáda a stínů
ze všech časů, ze všech pokolení,
od nešťastných synů bílých rodů
do černochů jimi ubíjených,
od postatí přísných, rudých tváří,
kdysi pánů světa Kolumbova,
od Maorů, zvolna zmírajících,
do nejasných stínů pradob lidstvalidstva,
stínů z národů již neznámých nám –
armáda ta nemající konce,
pokud sahá paměť lidských rodů,
ze všech končin země, dob a časů
v tichu zlověstícím k Evropě se hrne,
k hradu, na němž za bodáků lesem
sídlí v zlatě mocní toho světa,
za děl jícny černě zejícími,
za šibenic kruhem připravených,
za hradbami temných ze žalářů...
Příšerně se blíží, neodvratně,
žádná střela němůž zadržeti
na pochodu její valné pluky – –
za ní moře hučí přehluboké,
široširé, dálné, nepřehledné,
moře krve marně prolévané – –
nad ním vichr letí sténající,
vichr vzdechů, jež kdy vycházely
z lidských prsou v mukách marné smrti...
30
Slyšte neslyšitelný ten pochod,
vizte neviditelné ty pluky,
kdož jste vládu světa uchvátili,
kdož jste vraždili a vyssávali,
kdož jste žili jiných krví, duchem
od dob, zniklých v mraku minulosti,
do večera pozdní doby naší!...
Nezachrání zdi vás, příkopové,
nezachrání stroje smrtonosné –
na stěny již vašich skvělých síní
nová doba píše: Mene, tekel...
Armáda se blíží nejhroznější,
smrt, již ve svou službu zapřáhli jste,
proti vám ty pluky shromáždila...
Padnou jimi hradby vaší moci
za večera naší pozdní doby –
probudí se nové doby ráno,
v níž nebude žezla ani meče,
v níž nebude pánů ani sluhů,
v níž jen budou lidé lidských duší
naší chmurné doby vzpomínati,
jako na sen těžký vzpomínáme...
18.–19. X. 1905.
31
PŘÍBOJE.
Život lidstva jako moře připadá mi:
jitrem skvěje se a večer krvácí,
plný změn jest obraz zdánlivě tak známý,
vlna přichází a zas se navrací.
Věk se vzbudil strojů, páry, elektřiny,
západ vlnu poslal mladý na východ,
aby budila tam opozdilé syny,
ducha západu by podala jim plod...
Vlna šla a za ní jiných příboj valný,
trvalo to celé, dlouhé století –
vlny tichly, kde se východ ztrácel dálný,
jak by mizely kdes v temnu zásvětí...
Teď se příboj vrací v stonásobné síle,
vlna vlnu stíhá, letí na západ –
než se nadějete, převalí se míle,
jako šelma může všecko rozsápat...
32
DVOU SVĚTŮ NA POMEZÍ...
Dvou světů na pomezí z pravěku
lid četný v horách, údolích a stepích
byl tajem západnímu člověku,
jenž v žití chvatném, oděn ve svůj přepych
se díval k tajemnému východu,
kde v mlhách nepřístupnosti své schován,
hádanka temná v počtu národů
žil, trmácel se, toužil, trpěl Slovan.
Lid mlhou skrytý v knihách Tacita,
sám zástupů svých bratří neznající,
ni vlastní síly, jež v něm ukryta,
žil tisícletí jako obr spící,
a vždy jen po věcích, čas od času
v své velikosti zdvih’ se s rodné půdy,
a veškerý svět přived’ k úžasu,
když slovo zahřměl, k činům vzpřímil údy.
Syn toho lidu vzplanul pochodní,
zem pod husitským vozem zaduněla –
33
zřel s žasem západ v záři východní,
jež na slovanském nebi zahořela.
Z ní Amos vyšel, lidstva učitel,
hnán se zástupy bratří do ciziny –
a po staletí stařec myslitel
z ní ke Kristu zve všecky lidstva syny.
A dvacátého věku na prahu
zde bouř se rodí, od níž chví se země –
kam, v kterou stranu, jakou na dráhu
se obrátí a co v ní duní temně?
Ó, duše cítí velké doby dech,
jež slovanskou se nyní béře zemí –
a tuší, odtud dál že dá se v spěch
a svět zaplaví svými peřejemi.
A vzbudí síly, které dřímaly
a pouta zrezavělá budou padat –
proud vody živé tryskne ze skály
a budou pít, jimž věčně bylo strádat.
Pryč s korunami z trní, ze zlata,
meč na kladivo, na pluh budiž zkován –
číš překypěla věky proklatá:
slyš, k lidstvu volá probuzený Slovan!
13. IX. 1905.
34
II.
[35]
ČESKÁ POHÁDKA.
Obilíčkem lán je zlatý,
bílá cesta od polí
do vsi míří mezi chaty,
za vsí řadou topoly.
Cvrčků noty jednotvárné
pole vše jsou plničká –
od vsi zpívá v léto parné
švižná dívčí písnička.
Nad horami na západě
hrozný obr hlavu zved’ –
po děvčeti na zahradě
z dálky pátrá lidojed.
Chtivě planou oči v hlavě
ku děvčeti upjaty –
zálibně a nedočkavě
mlaskají si tučné rty.
37
ROZSÉVAČ.
Vyšel rozsévač, aby rozséval.
Po roli krokem těžkým se ubíral,
plnou hrstí bral zrna obilná,
štědře házel je v zemi zkypřenou,
vlastním již potem hojně pokropil,
jakož jest psáno: v potu tváři své
chléb budeš jísti této na zemi.
Půda rozrytá jarem voněla,
v slunci dýchala tuchou klíčení –
v mysli člověka osení vzcházelo,
jarním větrem se vlnilo zelené,
v slunce polibcích vymetalo klas,
rostlo, sežloutlo, kose uzrálo,
stodole dalo stonásobnou žeň.
Kráčel rozsévač, za ním bílý stín
s korunou z trní ve skráň vtisknutou,
38
s rukou zvednutou tiše k žehnání,
aby se splnil rozsévačův sen.
Chmurný opodál stín se rozchechtal,
chtivě vyšinul drsnou pravici,
vztáh’ ji nad pole, jak by říci chtěl,
jemu tučná že patří z toho daň,
čemu stín bílý vlídně požehnal...
39
AVE CAESAR!
Jdou vítat satrapu, jenž vše jim vzal,
i zem, i svobodu, i lidská práva –
teď z boží milosti jest jejich král,
i řvou jich hrdla: „Hlava tvá buď zdráva!’zdráva!“
A město v červený se halí háv,
jak v pohádkách jsme slýchali to děti –
a v brány jeho spěchá pestrý dav,
by štěstí měl tvář cara uviděti.
Vše zapomenuto, čím zbičoval
tu zemi, národ, práva jeho prostá,
co daní krvavou si od nich vzal –
vše poníženě jde teď vítat hosta.
Jak sídlel by zde jenom blahobyt,
jak bída by je všecky nesžírala –
teď celé město jeden lesk a třpyt
a z očí bezstarostný oheň sálá.
40
Jen štěstí míti carskou uzřít tvář,
jen moci ve prach skloniti se před ní –
dnes vládu lesklé pozlátko má, lhář,
ať skryje s životem náš zápas všední!...
Již blíží se, slyš z dálky volání!
Vše ve prach čela, bláto ve špinavé –
ať v nebe zahřmí vaše vítání,
ať slyší Caesar otroků svých: ave!...
A dobrý pozor, carští biřici,
na tvrdé postavy jak duby v hvozdě,
na pěsti zaťaté, zrak jiskřící –
vše zjímejte je, dokud není pozdě!
Ať nepobouří carské otroky,
jež bičem nyní carská vůle řídí –
sic až se vrátí vládce vysoký,
zde místo plaché zvěře najde... lidi!
41
10. ŘÍJEN 1905.
Vidím vás, táhnete v sevřených řadách,
jako když v pochod dal by se les,
míza jak v krev by se změnila v kládách
trčících na místě včera jak dnes.
Rostli jste, obrové svalnatých snětí,
o píď jste nemohli s místa se hnout –
množily zástupy vašich se dětí,
každé však s kletbou se rodilo pout.
Deště vás šlehaly, vichry vás rvaly,
za bouří hrom bil do vašich čel –
ve výhni slunce jste žíznivi stáli,
za mrazu kryli se pod sněhu běl.
Nemohli hnout jste se, vůle kam chtěla,
v zakletí každý jste do půdy vrost –
na konec ocel vám vnikala v těla,
ach, vždyť jste byli jen neživý hvozd! –
42
Teď náhle po věcích lesy se hnuly,
na pochod daly se ku branám měst –
zástupy, vlastní svou vedeny vůlí,
zabraly délku všech silnic a cest.
Plna jich náměstí, ulice plny,
v hrozivém mlčení berou se v před,
valí se černé jich, nesčetné vlny –
kde jejich počátek, konec a střed?
Zděšeně shlížejí pánové na ně –
pluky jim s puškami vyslati vstříc?
Neznámo, kam mohou stříleti zbraně,
může být k zástupům o zástup víc...
V příšerném mlčení valí se davy,
zaťaté pěstě, semknutý ret,
k jednomu cíli vše směřují hlavy,
po něm jen pátrá jich ponurý hled.
Přísná jest mluva těch mlčících retů,
proniká tak jako mráz až v kost:
– Konec jde učinit vašemu světu
pod rudým praporem budoucnost!
10. X. 1905.
43
ČASU ZUB.
Času zub je příslovečný,
sežírá, co bídné tady:
těla tvorů, roucha, hrady –
jenom ne, co dech má věčný.
Člověk oře, sije, vláčí,
míjí duben, doba máje,
pyšný mní, že plod mu zraje:
budu jíst, co hrdlo ráčí!
A Čas zatím klidně čeká,
poslouchá, jak země šťávy
vystupují v stromy, trávy –
žencem bude za člověka.
Ten v své pýše hladí vousy,
obchází své lány polí,
kde se s klasy vlní stvoly –
zatím Čas si kosu brousí...
44
Také nyní Čas se směje;
v dějích přišla doba zrání –
ejhle žence, drazí páni:
Čas jde kosit privileje!
7. XI. 1905.
45
PO 5. LISTOPADU 1905.
Ne, není možno stranou stát,
když krev se lila po náměstí,
když za to, že jste chtěli vzplát
pro svoje právo – dnešní řád
se na vás vrhl s šavlí v pěsti.
Zde jsem a volám ze všech sil
té moci v tvář, jež lid můj drtí:
Kdo nad všecky vás postavil?
Kdo dal vám v ruce samostříl
a právo nad žitím a smrtí?
Že máte roucho nachové
a zdobíte se ďábla zlatem –
kdo dal vám právo, vrahové,
rozkázat v zlobné vůli své,
by člověk člověku byl katem?...
46
Však nebudete vítězi
a lidu mého nezdoláte:
nic nespomohou řetězy,
nic vaše zloba bez mezí,
nic vražedlné zbraně klaté!
Jde od východu vlna blíž,
slyš hukot její z širé Rusi –
kdos utiskoval, dělej kříž,
bodáky příboj nezdržíš – –
i se zbraněmi tebe zdusí!
6. XI. 1905
47
HRADBY PADNOU!
Na tu hradbu, která tisícletí
muže, ženy, děti věznila,
nenadálá, přísná pomsta letí –
v základech se chvěje bastilla...
Kdo byl vězněm, trhá pouto kleté,
hlavu vzhůru, ruku svírá v pěst,
na stráž přísně volá: „Otevřete,
půjdem ze bran v sítě volných cest!“
Jericha jak dobývali židé
za dob Mojžíšova zákona –
tak jdou nyní v modrých bluzách lidé...
Která moc jich sílu překoná?
Žádné zdivo hradeb, příkop žádný,
ani pušek hlavně nabité!
Ne král – lid je nyní samovládný –
marně v jeho řady míříte!...
48
Padly hradby, vešli do Jericha
židé bez boje, než minul den –
my zas, na něž vaše shlíží pýcha,
volni vyjdem z Jericha zdí ven!
6. XI. 1905.
49
ČECHIE.
Čechie, ty šedá socho kamenná,
na město jež shlížíš hmoty tvrdé sněním –
jaká se to s tebou stala proměna!
Jak tě přioděli v bílém světle denním!
Čapku frygickou ti vtiskli na hlavu,
v tuhé dlani třímáš rudou zástavu!...
Bez života, zdá se, sedíš nehnutě –
ale cos v tvém nitru kamenném se budí:
po náměstí zrakem pátráš napnutě,
cos teď zvlnilo se královskou tvou hrudí –
mocný vzdech tvá zvedl ňadra kamenná,
ty snad žiješ, paní moje vznešená?...
Ach, to šílí rozpálená moje krev,
vždyť tys pouze chladný symbol pískovcový,
nemůžeš přec slyšet lidu mého hněv,
jenž zde ve vzduch tryská plamennými slovy –
jsi jen kámen tvrdý, hmota neživá,
jíž ret nepřátel se zlobně posmívá...
50
Příšerný teď pokřik náhle zvlnil vzduch,
černá spousta lidí v zděšení se rojí,
prchá vzhůru – hledím, při sám bůh:
šedá, chladná socha vztyčena tam stojí,
zástupům vstříc štvaným mává nad hlavou
čapkou revoluční, rudou zástavou!
6. XI. 1905
51
BLANIČTÍ RYTÍŘI.
Sen zavedl mne k hoře Blaníku,
v níž báje spáti dala rytířům,
ochráncům země české, nejhorší
až rány, bídy na ni přikvačí. –
Jak divné vojsko! Bez helmic
a bez mečů i kopí, bez luků,
i bez praporů, štítů se znaky,
i bez hejtmanů, knížat, bez krále!
Jdou bez bubnů a kotlů víření,
ni pištců nemají a trubačů,
jdou bez pokřiku válečného v před
a bojování jich kněz nežehná.
Jdou v bluzách dělnických a v halenách
jdou lidu selského, i městský šat
zříš v řadách mlčelivých, sevřených,
jdou muži, ženy jejich po boku.
52
Ten motykou, ten lžící dělnickou,
ten kladivem, ten pluhem ozbrojen,
ten knihou, onen pérem jen –
jdou všichni ruku v ruce v jeden boj.
Boj dlouhý jest, by vybojován byl,
věk jeden lidský na to nestačí –
však nová pokolení vstávají,
svou volí zbraň a v řady vstupují.
Kam všichni zraky upírají v dál,
tam budoucnost je šťastných národů,
již starých řádů na zříceninách
nás bojovníky přijmou bratrsky.
31. VII. 1905.
53