DVOU SVĚTŮ NA POMEZÍ...

DVOU SVĚTŮ NA POMEZÍ...
Dvou světů na pomezí z pravěku lid četný v horách, údolích a stepích byl tajem západnímu člověku, jenž v žití chvatném, oděn ve svůj přepych se díval k tajemnému východu, kde v mlhách nepřístupnosti své schován, hádanka temná v počtu národů žil, trmácel se, toužil, trpěl Slovan. Lid mlhou skrytý v knihách Tacita, sám zástupů svých bratří neznající, ni vlastní síly, jež v něm ukryta, žil tisícletí jako obr spící, a vždy jen po věcích, čas od času v své velikosti zdvih’ se s rodné půdy, a veškerý svět přived’ k úžasu, když slovo zahřměl, k činům vzpřímil údy. Syn toho lidu vzplanul pochodní, zem pod husitským vozem zaduněla – 33 zřel s žasem západ v záři východní, jež na slovanském nebi zahořela. Z ní Amos vyšel, lidstva učitel, hnán se zástupy bratří do ciziny – a po staletí stařec myslitel z ní ke Kristu zve všecky lidstva syny. A dvacátého věku na prahu zde bouř se rodí, od níž chví se země – kam, v kterou stranu, jakou na dráhu se obrátí a co v ní duní temně? Ó, duše cítí velké doby dech, jež slovanskou se nyní béře zemí – a tuší, odtud dál že dá se v spěch a svět zaplaví svými peřejemi. A vzbudí síly, které dřímaly a pouta zrezavělá budou padat – proud vody živé tryskne ze skály a budou pít, jimž věčně bylo strádat. Pryč s korunami z trní, ze zlata, meč na kladivo, na pluh budiž zkován – číš překypěla věky proklatá: slyš, k lidstvu volá probuzený Slovan! 13. IX. 1905.
34