DVOU SVĚTŮ NA POMEZÍ...
Dvou světů na pomezí z pravěku
lid četný v horách, údolích a stepích
byl tajem západnímu člověku,
jenž v žití chvatném, oděn ve svůj přepych
se díval k tajemnému východu,
kde v mlhách nepřístupnosti své schován,
hádanka temná v počtu národů
žil, trmácel se, toužil, trpěl Slovan.
Lid mlhou skrytý v knihách Tacita,
sám zástupů svých bratří neznající,
ni vlastní síly, jež v něm ukryta,
žil tisícletí jako obr spící,
a vždy jen po věcích, čas od času
v své velikosti zdvih’ se s rodné půdy,
a veškerý svět přived’ k úžasu,
když slovo zahřměl, k činům vzpřímil údy.
Syn toho lidu vzplanul pochodní,
zem pod husitským vozem zaduněla –
33
zřel s žasem západ v záři východní,
jež na slovanském nebi zahořela.
Z ní Amos vyšel, lidstva učitel,
hnán se zástupy bratří do ciziny –
a po staletí stařec myslitel
z ní ke Kristu zve všecky lidstva syny.
A dvacátého věku na prahu
zde bouř se rodí, od níž chví se země –
kam, v kterou stranu, jakou na dráhu
se obrátí a co v ní duní temně?
Ó, duše cítí velké doby dech,
jež slovanskou se nyní béře zemí –
a tuší, odtud dál že dá se v spěch
a svět zaplaví svými peřejemi.
A vzbudí síly, které dřímaly
a pouta zrezavělá budou padat –
proud vody živé tryskne ze skály
a budou pít, jimž věčně bylo strádat.
Pryč s korunami z trní, ze zlata,
meč na kladivo, na pluh budiž zkován –
číš překypěla věky proklatá:
slyš, k lidstvu volá probuzený Slovan!
13. IX. 1905.
34