ARMÁDA.
Ze dna moří na východě dálném,
z hlíny před nedávnem nasypané
na Kvantunu, v Korei a Mandžurii
šikují se nesčíslné pluky
trupů hnijících a polostlelých,
živočichy moře ohlodaných,
zkrvavených před tím, roztrhaných
stroji, které lidé vymyslili –
pochodem jdou tichým, strašidelným,
pláněmi a vrchy sibiřskými
k Evropě se blíží, středem světa
která mní se býti, vzdělanosti
výslednicí za tisíciletí,
lidstva nynějšího srdcem, hlavou.
K dědičce té Indů, Babylona, Parsů,
Feničanů, Židů, Egypťanů
táhnou v chmurném zamyšlení smrti
od východu padlých statisíce,
28
povražděných proti vlastní vůli,
vzatých rodinám svým, práci, lidstvu,
aby nasytil se jícen války,
hlad by nasytil se lačných moci.
Příšerný to pochod, plný hrůzy...
Bubny, potažené lidskou koží,
hnáty lidskými jsou rozvířeny.
Rachot nedoléhá k uchu živých –
ale zvukem beze hlasu budí
ze sna věků, z celé minulosti
všecky nebožáky povražděné,
v bitvách padlé, v žití utýrané,
všecky, na něž smrt kdy volal člověk,
který z nápoje se napil moci...
Kam jen prostírá se lidí země,
všude oběti z ní povstávají,
zahynulé před lety a staletími,
ba i vody vše jsou rozvířeny
oživenou křivdou, která na dně
v zapomnění snila léta, věky...
Hrozná armáda ta povražděných
tlapou krvelačné šelmy války,
padlých v hřmění děl a v salvách pušek,
bodákem neb kopím, šavlí, mečem,
nebo šípem z luku vymrštěným,
nebo mlatem primitivní doby –
29
hrozná trupů armáda a stínů
ze všech časů, ze všech pokolení,
od nešťastných synů bílých rodů
do černochů jimi ubíjených,
od postatí přísných, rudých tváří,
kdysi pánů světa Kolumbova,
od Maorů, zvolna zmírajících,
do nejasných stínů pradob lidstvalidstva,
stínů z národů již neznámých nám –
armáda ta nemající konce,
pokud sahá paměť lidských rodů,
ze všech končin země, dob a časů
v tichu zlověstícím k Evropě se hrne,
k hradu, na němž za bodáků lesem
sídlí v zlatě mocní toho světa,
za děl jícny černě zejícími,
za šibenic kruhem připravených,
za hradbami temných ze žalářů...
Příšerně se blíží, neodvratně,
žádná střela němůž zadržeti
na pochodu její valné pluky – –
za ní moře hučí přehluboké,
široširé, dálné, nepřehledné,
moře krve marně prolévané – –
nad ním vichr letí sténající,
vichr vzdechů, jež kdy vycházely
z lidských prsou v mukách marné smrti...
30
Slyšte neslyšitelný ten pochod,
vizte neviditelné ty pluky,
kdož jste vládu světa uchvátili,
kdož jste vraždili a vyssávali,
kdož jste žili jiných krví, duchem
od dob, zniklých v mraku minulosti,
do večera pozdní doby naší!...
Nezachrání zdi vás, příkopové,
nezachrání stroje smrtonosné –
na stěny již vašich skvělých síní
nová doba píše: Mene, tekel...
Armáda se blíží nejhroznější,
smrt, již ve svou službu zapřáhli jste,
proti vám ty pluky shromáždila...
Padnou jimi hradby vaší moci
za večera naší pozdní doby –
probudí se nové doby ráno,
v níž nebude žezla ani meče,
v níž nebude pánů ani sluhů,
v níž jen budou lidé lidských duší
naší chmurné doby vzpomínati,
jako na sen těžký vzpomínáme...
18.–19. X. 1905.
31