ČASU ZUB.

ČASU ZUB.
Času zub je příslovečný, sežírá, co bídné tady: těla tvorů, roucha, hrady – jenom ne, co dech má věčný. Člověk oře, sije, vláčí, míjí duben, doba máje, pyšný mní, že plod mu zraje: budu jíst, co hrdlo ráčí! A Čas zatím klidně čeká, poslouchá, jak země šťávy vystupují v stromy, trávy – žencem bude za člověka. Ten v své pýše hladí vousy, obchází své lány polí, kde se s klasy vlní stvoly – zatím Čas si kosu brousí... 44 Také nyní Čas se směje; v dějích přišla doba zrání – ejhle žence, drazí páni: Čas jde kosit privileje! 7. XI. 1905.
45