ŽITO SE VLNÍ...

ŽITO SE VLNÍ...
Žito se vlní a lesové šumí, oblaka táhnou nad hlavou – z duše mé zamlklé vylétly dumy, širou se rozlétly dálavou. K oblakům bělostným rozpjaly křídla, neupoutaným v pevný tvar, vznesly se vysoko nad lidská sídla, nad žití bahno i suchopár. Jak je tu volně v oblačné říši, k rozletu prostor bez mezí, hruď zde nic nedusí, svobodně dýši, na zemi dole řetězy. Jaké zde mlčení nesmírné vládne nad letem ptáků ve výši! Žádné zde písně ni zlozvuky žádné, ba ani šelest nejtišší. 10 Zdola jen od země, zhalené v kouři, ztlumené slyšet hřímání – pánové otroků, chystá se k bouři, od které hromnice nechrání! 10. VII. 1905.
11