VRÁTILI SE!
Do krajů dálných, nehostinných,
mráz kde má vládu dlouhou, krutou,
se smutné braly karavany
po širých stepích velké Rusi.
Kruh kozáků je uzavíral –
a uvnitř v smutné této hradbě
se smutný zástup zvolna šinul:
druh řetězy byl s druhem spoután,
jichž ostré chřestění jen znělo
v chlad ponurého kolem ticha,
v něž nikdo slova nepromluvil.
I stráže táhly bez hlesnutí.
Jen cestou dobří, ruští lidé,
když shlédli smutnou karavanu,
se za ní teskně zadívali
a povzdechli si: Nešťastníci!
A karavany dále táhly
kol měst a vísek, kolem dvorců,
22
kol žírných polí rodné země,
po širých stepích, nekonečných,
dál středem hvozdů rozšuměných,
kol březin stále zamyšlených,
kol církví o zelených báních –
dál táhly dlouhé dni a noci,
po dlouhé týdny, po měsíce,
až v neznámé ty, pusté kraje,
kde před nimi již na tisíce
životů mřelo v zoufalosti,
kde před nimi již na tisíce
zhynulo bratří, otců, dědů
za smělé sny své o svobodě,
o vlasti volné, nepoutané,
o lidských právech, lidském žití...
Šly tisíce tam bezejmenných,
jmen slavných šli tam s nimi lidé –
a všichni velcí v utrpení
šli zmírati tam v mrtvé domy,
kde rodilo se naříkání
a zlořečení, proklínání...
A zdálo se, že všecky slzy
tam marně, marně, marně tekly,
že zoufalé vše proklínání
tam marně, marně, marně znělo
v studených kobách zamřížených
23
i v dolech pod bezcitnou zemí...
Kdo slzeli a volali tam,
ti dávno, dávno zahynuli,
a jiných zástupy tam přišly
dál tatáž přetrpět tam muka –
a doma národ marně toužil
po svobodnějším oddechnutí,
vše dále šlo jak od pradávna,
vše snahy ničím končily se,
jak věčné, marné pachtění se
s balvanem, horším Sysifova...
A náhle země duní bouří,
jak v základech svých by se třásla.
A chvěním země balvan hrozný
se náhle octnul o kus dráhy,
kam řada pokolení marně
se snažila jej odvaliti –
žel, cestou zdrtil na tisíce
těch, kteří odvalit jej chtěli,
i kteří práci překáželi.
To od východu orkán zavál
z těch končin dálných, nehostinných,
kde mrazem, steskem, zoufalostí
zástupy mřely nešťastníků –
to věkovitá proklínání
se náhle vichrem přivalila
24
a sloupy stavby podvrátila,
v níž vězni byli národové...
Ty všecky kletby přišly zpátky,
svou silou balvan odvalily,
svou strašnou silou rozdrtily
odvěkou hydru tisíchlavou,
jež hroznou, neodbytnou můrou
ležela na otčiny prsou
a dusila v nich volný oddech...
A nyní celou, širou Rusí
se nese volné oddechnutí...
Tak z dálných krajů na východě,
kde zhaslo vezdejší jich žití,
zpět domů přišli – nešťastníci...
30. VIII.1905.
25