LESY ŠUMÍ...
Širé lesy šumí, šumí...
Zdá se, z dálky předaleké
přichází blíž zkazka temná,
od koruny ke koruně
valným lesem blíž se blíží,
až přeletí nade hlavou –
a zas korunami letí
v jinou dálku předalekou,
přenesmírnou, přetajemnou...
Zdá se, letí z šera věků,
z temných dálek minulosti,
v pralesích kdy nekonečných
jiné stromy divných tvarů
vějíře své rozkládaly,
nad panenskou ještě zemí
kývaly se, šumívaly.
Tvorové v nich obrovití,
přepodivní, nevídaní
57
skrýše měli, boje vedli,
rodili se, vymírali.
Ubíhala tisícletí,
přicházely jiné rody,
jiné lesy jiných tvarů
šuměly jim nad hlavami,
o pralesích dávných věků
zkazky sobě vyprávěly,
o životě vyhynulém,
po němž nezbyla ni báje,
ale jehož prvky věčné
byly krví nových tvorů,
byly mízou nových lesů...
Až věčnosti hlavou sivou
zatanul sen o člověku.
A pralesy nových věků
nad lidmi se rozšuměly,
nad pralidmi šeré doby,
utonulé v minulosti.
Z oněch věků předalekých,
kdy se v lesích ukrývalo
první lidské pokolení,
podobné spíš plaché zvěři,
přes doby, kdy první větev
ulomila lidská ruka
proti šelmě na obranu,
kámen k větvi připojila,
58
kladivo si urobila,
první dřevo porazila,
první chatu postavila,
první oheň roznítila,
první slovo vyslovila –
zkazka lesů letí, letí
přes věky a tisícletí
k chrámům zniklé Atlantidy,
ku pagodám pradob Číny,
k pyramidám faraonů,
ku mramorům starých Athén,
k chrámu krále Šalomouna...
Letí v čas, kdy příliš záhy
Kristus přišel lidi učit
o lásce a o bratrství
a kdy za to bratry svými
vyzvednut byl v mukách na kříž...
Dál, kdy pro Něj vyznavači
krváceli, umírali,
dál, kdy zatemnělým mythem
stal se novým pokolením,
která mečem vraždila se
ve znamení Jeho kříže –
dál, kdy v ohni na hranicích
životy své skonávali,
kdo se odvážili hledat
skryté pravdy Jezu Krista...
Letí dále, v nové věky,
59
kdy z těch hranic světlo vzplálo,
které v požár zmohutnělo,
v bílý požár očištění,
v jasný požár osvícení,
učící nás hledat pravdy...
Letí dále, šumí, šumí
o křivdách a o násilí,
které mocní rozsévali,
o vzdoru, jenž klíčil skrytě
z toho zrní kamenného,
o zoufání, proklínání,
zubů, pěstí zatínání...
Blíží se a blíží, blíží,
v mohutný až chorál vzrůstá
o zmatcích a utrpení
naší rozechvěné doby –
a již dále zkazka lesů
letí naše za životy,
v časy příštích pokolení,
zakryté nám budoucností,
v nichž tušíme dunět bouři,
jak když kácejí se trůny,
jako když se stavba řítí
věky chybně postavená.
Letí v doby jiných lidí,
nespoutaných, nevězněných,
letí v doby volných duší
60
nikým jiným ovládaných,
svobodných, jak duch být může,
prozářený světlem pravdy,
povznášený křídlem lásky
k sluncím dobra, k hvězdám krásy..krásy...
Letí, letí, slábne, slábne,
ve věčnosti kdes se ztrácí,
kde jest v mlhách utajena
lidských běhů výslednice –
která zárodem se stane
nových, netušených žití
v světů věčném kolotání,
proměně a přetváření...
11. VII. 1905
61
OBSAH.
I.
Ukolébavka r. 1905.9
Žito se vlní...10
Hromové dunění slyším...12
Duchoborec14
Samson16
To za horami bylo...18
Vrátili se!22
Jak se časy mění!26
Armáda28
Příboje32
Dvou světů na pomezí...33
II.
Česká pohádka37
Rozsévač38
Ave Caesar!40
10. říjen 190542
[63]
Času zub44
Po 5. listopadu 190546
Hradby padnou!48
Čechie50
Blaničtí rytíři52
III. EPILOG.
Lesy šumí.57
(Vydáno dne 23. listopadu 1905.)
E: tb; 2006
[64]