TO ZA HORAMI BYLO...
To za horami bylo v dálné zemi:
tam za carem vlád’ slavně mocný car,
lid bezčetný byl poslušenstvím němý –
mělť o něj péči dráb a kyrysar.
Když nad vládou se přec kdo pozastavil
a odvážil se smělé žádosti –
car pérem trhnul, aby kat to spravil,
neb on byl carem z boží milosti.
Čas míjel, s rosou střídalo se jíní,
i množili se smělci proklatí,
jimž nechtělo se uznat dobrodiní,
když car je ráčil ve prach šlapati.
Už v moře vzrostly nepokojné hlasy
a bouří útočily v carský sluch –
ach, kam se děly dávné, blahé časy,
kdy lidem stejně znělo: car či bůh!
18
Však nebyla teď doba k přemítání,
když za hroznou šla v palác horší zvěst:
vzal péro císař, čelo přejel dlaní
a lidu svému napsal manifest.
Že ve starostech těžkých, neustálých,
jak štěstí svého národa by zved’,
chce pro poddané vypit hořký kalich,
chce o žádostech jejich – přemýšlet.
Však davy hlučně k paláci se řítí
a protestem svým plaší carský sen –
a ubohý car nemoh’ pochopiti,
že nevděčný lid není spokojen.
l starosti pln o lid svůj, své děti,
by navrátil své říši mír a klid –
svým plukům kázal pušky nabíjeti
a střílet ve svůj milovaný lid.
Déšť kulí lesklé hlavně vychrlily
a mnohý vzbouřenec se kácel bled –
však jak by kouzelné tu vládly síly:
ty střely ve hrad vracely se zpět!
A jako před palácem ve zástupu,
tak řádily teď uvnitř v paláci –
trup rádců vznešených se kácí k trupu,
i carský rod z ran četných krvácí.
19
Zřel na to zdiven císař samovládný,
zrak rozšířený žasem široce –
když dole bouří dav se ozval zrádný,
car zahleděl se na své praotce,
jak z rámů dívali se nepohnutě:
ó dobře, že je dávno kryje hrob,
že netuší, jak osud nyní krutě
si s pravnukem jich zahrál pozdních dob!
Však nedobře, že z věčnosti dát rady
mu otec nemůže, ni praděd, strýc,
jak slíbit lidu na upokojenou hrady –
a přec nic neztratit a nedat nic.
A jak tak myslil, trhl sebou prudce,
pot studený mu vyvstal na čele –
stín zjevil se mu Velké Revoluce
a hrůzovlády děsné ortele.
V té chvíli mimovolně k péru sáhl
a zas psal svému lidu manifest:
že plní, po čem dávno, dávno prahl,
že volá k sobě posly z dědin, měst.
Ať přijdou leši, vladyky i kmeti,
že žádostiv jest moudrých jejich rad –
a že on otec jest a oni děti,
on sám pak uzná, co má udělat...
20
Čtli slova monarchova po vší zemi
a on chtěl slyšet lidu jásání –
však pochmurně se dívá zástup němý
a bez slova se blíží po pláni.
Je příšerný to pochod ve svém tichu,
jak chmury když se šinou nebesy –
s úzkostí hospodář zří na svou líchu
a čeká, bouř až zařve nad lesy.
Jdou zástupy a konce vidět není,
a není moci, by je zdržela –
jsou jako řeka ve svém rozvodnění,
když z vykázaných břehů vzkypěla...
A než se císař nadál, v hradní brány
se pochmurné ty vody valily –
zda poplašné je mohou zdržet rány,
jež hřmějí se zdí mocné bastilly?
A než se nadál, ze zástupů luzy,
dřív slepě jeho předkům poddané,
v sluch zazněl pozdrav jemu, plný hrůzy:
„Bud zdráv, nám rovný, zdráv buď, občane!“
29. VIII. 1905.
21