BŮH LÁSKA JEST.
Jsou dálky ztuhlou parou mdlé a bílé,
strom bílou jinovatkou opřed’ mráz...
jde zimní časná podvečerní chvíle –
pláč umíráčku v ticho zazněl v ráz.
A k nebi vysokému chvěl se dlouze –
a za ním duše nebožtíka v let.
Byl z pola žebrák, bídný podruh pouze,
měl ženu ustaranou, dětí pět.
Ó, smutný večer v jizbu tu se nížil,
kde spát měl mrtvý se živými dnes –
mráz okny zalepenými se plížil
a za ním Bídy příšera a děs...
A smutná byla ráno cesta vdovy,
říc’ na faru, že umřel její druh;
kněz vlídné tváře s laskavými slovy
jí ruku tisk’;tisk’: „Tě, ženo, potěš Bůh!“
47
Dvě slzy na tvář vytryskly jí vřelé,
v níž bolest zanechala mnoho stop,
když prosila ho jménem Spasitele,
by z lásky doprovodil muže v hrob.
A ztrnula – a slova v hrdle ztuhla
té ženě chudé, mrak jí v oči kles’
a jen se zakmitla jí s mužem truhla,
když odpověděl jí vždy vlídný kněz:
„Mzdy své jest hoden dělník, Písmo praví,
a sluha oltáře buď z něho živ –
ty z lásky k muži prodej plenu s hlavy,
bys uctila jej, jenž tě živil dřív.“
Šla domů zas a cesta se jí ztměla,
vlastního srdce dojímal ji hlas,
v úzkosti duše zlekaná se chvěla –
ó, cítila, jak proniká ji mráz.
A vzpomínala na knězova slova,
a těžce přemítala, co jí řek’;
ach, z Písma, slova evangelistova –
a v tmách jí zasvit’ jasný paprsek.
Slov ohlas přilét’ z mládí mlžné dáli,
jež otec čítal z Písma vetchých blan:
„Co nejmenšímu z bratří mých jste dali,
to mně jste učinili“ – pravil Pán.
48
A dál, v den poslední jak řekne: „V zimě
jsem nah byl – vy jste neoděli mne,
já žíznil – vy jste nenapojili mě...
v tmu jděte zevnitřní, kde není dne!“
A šla již, v duši prozářena klidem,
šat prodat na poslední muži čest...
A kněz šel do chrámu a kázal lidem
na slova Písma: „Pán Bůh láska jest...“
49