Za Kristem (1903)

Básně, 1895-1903, Jan Rokyta

Diplomatická verze Ediční verze
ZA KRISTEM.
[1] JAN ROKYTA: ZA KRISTEM
BÁSNĚ 1895– 1903
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ HEJDA & TUČEK KNIHKUPECTVÍ
[3] VEŠKERA PRÁVA VYHRAZENA.
Tiskem Edvarda Leschingra v Praze.
[4] Národu Husovu a Českých Bratří podávám tyto sny, modlitby, žalování a výkřiky, jak jsem je snil, cítil a štkal ve chvílích nejčistších a nejsvětějších. Podávám tu vše v jediné knize, co se v mých snech neslo k bílému zjevu Kristovu a k bílé rovněž vidině království dobra na této zemi. Proto pojal jsem do knihy i věci ze svých dvou prvních sbírek, aby se v knize této objevila postava Ježíšova se všemi rysy, jak jsem je viděl. A jestli nic z toho, co jsem napsal, nevykonalo poslání – kéž je vykoná tato kniha!
JAN ROKYTA.
[5]
Ó, CHTĚL BYCH MLUVIT JAKO MOC MAJÍCÍ...
Ó, chtěl bych mluvit jako moc mající, jak orkán v srdce hřmít a bouřit, zřít lidstvo chtěl bych na zemi kající a z oltářů dým k nebi kouřit! Ó, chtěl bych býti jako Jan na poušti a vodu Jordánu lít v skráně, zvát hlasem velkým: Pojďte, Bůh odpouští, jen přímé čiňte stezky Páně!... Leč v zástup volám – nikdo mne neslyší, můj hlas se v denní vřavě ztrácí; mé volání jest větru van nejtišší – a kol mne bouř, jež stromy kácí. l blednou touhy, hasnou mé žádosti, vím, hlas můj vřavy nepřehluší – již nechci víc, než, slovo mé úzkosti by padlo aspoň v jednu duši... [7]
SNY EVANGELICKÉ.
[9]
CIZOLOŽNICE. Jan, VIII. 1–11.
Nesuďtež, abyste nebyli souzeni. Matouš, VIII. 1.
Vstal úsvit za horou, kde zahrady jsou oliv, a bílý jitřní svit, Syn Člověka, šel v chrám; vzal knihy proroků a místo z nich si zvoliv lid učil o pravdě, jež věčně září tmám. Tu v chrámě povstal ruch a v středu zákonníků, hle, ženu přivedli: vlas černý k ňadrům spad’, jež vlnil bouřný dech, a v drsných mužů křiku se žena rozchvěla, již lapil pomsty hlad. Mstou hořel mužů zrak, že v sítě hříchu padla... Ó ví, déšť kamení se snese na ni dnes – však více zraky msty, jež píchá nad žahadla, ji v srdce vnikají a v duši štípí děs. Ó, proč ji vedou v chrám, kde Jehova se skrývá, jenž ústy Mojžíše mstu kázal jim a trest? Ach, jak se ze mraků k ní hříšné přísně dívá! Zří brvy stažené, semknutou k pomstě pěst... 11 I chvěje se jak list a sotva staví nohu... Zde bude strašný soud – kdo spasí hříšnici?... Již mluví farisej – to jistě k pomsty Bohu: „Viz, tu jsme popadli dnes cizoložící. Nám zákon Mojžíšův ty kázal kamenovat – nuž k tobě jdeme s ní, co ty, ó Mistře, díš?“... Čím náhle každý úd té bídné ženy provát? Proč opustil ji děs a s duše spadla tíž? Zrak zvedla v údivu: což Jehova tu není, jejž v bázni tušila, jak přísně chmuří tvář?... Co zřela před sebou, byl bílý úsvit denní a z něho v duše hloub ji pronikala zář. Pán na ni pohleděl, tvář mírnou sklonil k zemi a slova tajemná v prach země tiše psal – soud čeká z jeho úst sbor dychtivostí němý, v němž touha hořela, by kámen pomsty vzal. A znova tázali se Krista starší lidu, jenž skloněn v dumání psal prstem slova v zem. l řekl tiše Pán, té ženy vida bídu: „Kdo bez hříchu je z vás, hoď po ní kamenem.“ Vše ticho, znova Pán v zem tajné kreslí črty. Jak ve sloup změněna zde stojí hříšnice, zří tiše ze chrámu své plížiti se chrty – jen ona zbyla již a Kristus, Dennice. 12 Zved’ hlavu od země, zřel v prostor chrámu chladný, pak oko k lícím zved’ té ženy osmahlým a ptal se: „Nikdo z nich tě neodsoudil?“ – „Žádný.“ I řekl: „Aniž já tě, ženo, odsoudím.“ A žena stojí zde tak jako ve zakletí... Kdo je ten tichý muž ve hlavy schýlení, jenž soudu nežádá a káže odpouštěti, kde Mojžíš přikázal brát pomsty kamení? Zas tichých duší Pán zved’ hlavu k tváři ženy a jako vánek děl: „Jdi, nehřeš nikdy víc.“ – A šla. Smyt s čela hřích a líce ozářeny – a vzrostl o jednu sbor Páně učennic... 13
DCERA JAIROVA. Lukáš, VIII. 41.–56.
Květ v poupěti zde skosený se bělel a nad ním v zamyšlení stanul Pán – dům hlasným pláčem skonu dívky želel, k níž marně tichý Prorok zavolán. Děs všecky schvátil, když květ zničen klesl, dech smrti prostorami domu čpí – však On, jenž nový život lidstvu nesl, děl: „Neumřela dívka, ale spí“...spí...“ Spí sladký, poslední sen proměnění, a On ji přišel z něho probudit, zpět duši pozvat v zemské šero denní, když věčných světel zazářil jí svit... Zda má tu bílou duši volat zpátky, by vzala na se lidskou podobu, sen opustila započatý sladký, zpět vešla v tělo, zralé do hrobu? 14 Zda zpět má zavolat ji v peleš viny, kde hřích snad zašlape ji v země prach – když popatřila již v svět lepší, jiný, jejž hledáme kdes v nebe výšinách?... Tak bílé dítě jako květy polní, jak bytosti, jež potkáváme v snech! Vše v dívčí běli zdá se lepším kol ní a na všem, zdá se, utkvěl její dech... A nyní zavinou ji v prostěradla, v hrob uloží a kámen přivalí – kde paprskem své čisté duše vládla, tma nepravosti zas vše zahalí... Ó, škoda květu, jenž vstal z holé skály, ó, škoda toho světla promyku, jenž dítětem tím zářil z lepší dáli v tmu této bídné země hříšníků! Ó, ožij zase, liliové kvítí, ať hříchů nad bahnem tvá běl se stkví, ať paprsek tvůj do tmy zemské svítí a poslem božího jest království... Z dum Pán se probral srdcím panující, vztáh’ nad dítětem v požehnání dlaň, za ruku ujal v smrti dřímající a řekl: „Děvečko, ti pravím, vstaň.“ 15
KRISTOVA OBĚT.
Vstal. Rozechvěl se hlas, jak oko Jeho tklivý, jenž mluvil k zástupům a všady konal divy: „HIe, to jest tělo mé; ó, všichni z něho jezte – že ještě zejtra dám je za vás v obět, vězte.“ Chléb lámal, rozdával, a všichni z něho jedli. Než kdo z nich k slovu vstal, než zraků k Němu zvedli, děl: „To jest moje krev, z té všichni pijte, drazí, ó, zejtra za bratry se v černou hmotu srazí. Ó, povždy k druhu druh se v lásce, bratři, viňte, a co jste viděli, mou na památku čiňte.“ A zase lámal chléb, své tělo s nimi dělil, pít dával z kalicha, jejž krví svojí přelil. A pilo dvanácte, a pili z hroznů révy, a nerozuměli synové z matky Evy, co Mistr jejich děl – a zněly jejich řeči, a srdce Mistrovo, to svíralo se v křeči. 16 Pak přišla hrozná noc a hrozné lidstva ráno... On, rozpjat na kříži, již zvolal: „Dokonáno“ – již obět skončena, a slunce v mracích stálo, nuž ite, missa est – či ještě vám to málo?... Ba málo, Ježíši, Tvá obět marná byla, jen symbol ze všeho a temná slova zbyla, jen víno v nádobách a bílé, přesné chleby, a z kovu obraz Tvůj, přibitý na kříž hřeby. Že „na památku Tvou“ má láska vládnout světem, že každá rána Tvá má bílým zarůst květem, to oni nechápou, jen symbol zbyl a slova – a proto, Kriste, přijď se obětovat znova!... 17
NA HOŘE OLIVOVÉ.
Ke svým krbům rozešly se tlumy, v srdcích podobenství temná slova. – Potok Cedron šepce v noční dumy, stříbrem záři hora Olivová... Úzkost přišla k lásky prorokovi, smutek smrti po bok Tomu stojí, jenž vždy smutné těšil Svými slovy, jemuž smrt vracela kořist svoji. Zdálo se mu, kalich musí píti, a ten naplněn jest Jeho krví – kapky znoje na čele mu svítí, k ústům když ten chýlí kalich prvý... A již po kraj naplněn je druhý krví starců, panen, žen a dětí, kteří, že se nazvou Jeho sluhy, budou po arenách krváceti. 18 S bolestí pil krev těch ovcí věrných, pot se lil mu v proudech neustálých – a již anděl susnu perutí černých plný podával mu třetí kalich. Když zřel, co ta číše v nitru chová, duše jeho v úzkosti se chvěla, v skráni tryskla krůpěj purpurová – krvavý pot řinul s Jeho čela. Hořkosti byl všecek obsah nassát v kalichu tom, krví přeplněném, kterou ti, jež vyslal lásku hlásat, budou prolévati Jeho jménem... Vypil do dna přehořkou tu číši za vši lásku k lidstva pokolení – zrakem přebolestným pohléd k výši, vstříc šel Jidášovu políbení. .políbení... 19
MAGDALENA.
I. I.
 Kdo na ni hléd’, měl buď jen pohrdání neb chtivou tygří žádost ve zraku – však před Nímž chodí pověst zázraků, jak Ten se tichým zrakem ohléd’ za ní, když kráčel kolem roven oblaku? Ach, co v tom mírném oku všecko četla, jež na ní dlouze, tiše utkvělo? Cos jako slza se tam zaskvělo, jak dálných souhvězdí by vzplála světla, z nich soucit linul její na čelo... On dávno zmizel v dálce se zástupy, jež shromáždila žízeň Jeho slov, byl těšitelem trpících a vdov, všech, kteří vzlykají a úpí, jichž roucho chudé jest a chudý krov – Však Jeho pohled stále v duši tkví jí, zří, jak se na ni tiše zadíval, jak za sebou by tajemně ji zval – a nemá klidu, v noci sen ji míjí a marně hřích ji k sobě vyzýval... 20 Ó vrať se, vrať se, Nazaretský Kriste, TyTy, synusynu, požehnané Marie, Ty, před nímž prorok Křtitel malý je – ať utkví na mně Tvoje oko čisté a slza pokání mne zalije!... II. II.
 A Ježíš přišel jako vánek máje, jenž nový život nese v dálky niv, květ mírným dechem kouzlí do oliv – a lidem zdá se, ztraceného ráje v svět že by navrátit se mohl div... Zas uzřela Jej v středu učenníků, již opustili síť i udici a šli, kde světlo zřeli zářící, jež vyšlo bídě slepých, ďábelníků, v němž spásu svoji zřeli hříšníci. Všel potom pod krov domu Šimonova a used’ v čele jeho za stolem – i přišla zlíbat Jeho šatu lem, by utkvěl na ní Jeho pohled znova, tak lidský, soucitný, tak tich a něm. Jak udýchána k Jeho nohám klesla, když pod krov fariseův vešla v chvat, jak tiskla k horkým retům jeho šat! Ach, očí k tváři svaté nepovznesla, již láskou věčnou musí milovat... 21 Vše hříchy života ji strhly k zemi a k nohám Svatého ji sklonily – a slzy z očí se jí ronily a tekly, tekly, tekly ručejemi a všecku lítost srdce prolily. A s hlavy její spadly zlaté vlasy, v nichž hořel kdysi hříšných květů nach – i skryla svaté nohy vlasů ve vlnách a rudozlatým leskem jejich krásy s těch nohou utírala země prach... A mastí drahou nohy pomazala, jež ku spasení lidstvu kráčely – a slzy její dál je smáčely, a polibky je svými pokrývala, rtů hříšných posvátnými pocely... III. III.
 A uslyšela svatá Jeho slova, když prohléd’ Šimonovo myšlení tak tvrdé o ní, jako kamení – „žeť věděla by hlava Prorokova: ty slzy z hříšných očí pramení.“ Ach, jakou hudbou zněla srdci ženy, v něž padal buď jen pohrdání sníh, neb utajený, mrzký ďábla smích, když krásou jejích údů opojený ji líbal, objímal a tiskl hřích!... 22 O dlužnících dvou podobenství pravil: „Ten pět set dlužen byl, ten padesát, a když neměli dluh svůj z čeho dát, on odpustiv jim – oba dluhu zbavil. Rci, kdo z nich víc ho bude milovat?“ Jak zaplesalo srdce Magdaleny, když Šimon rozsoudil, jak cit jí děl: žeť ten, kdo více peněz v dluhu měl – a Ježíš, slzou její pokropený, když řekl: „Tak jsi právě pověděl.“ Ach, ona ví, že pět set dlužna byla, ví, jakou láskou musí zahořet, když dluhu zbaví ji ten svatý ret, v nějž dříve ještě navždy uvěřila, než slova zvuk jí s něho k srdci slét’... A do duše až proniklo ji chvění a teplého cos k srdci sáhlo jí, když uslyšela v citů příboji: „Jsou hříchové ti tvoji odpuštěni, jdi, ženo Magdaleno, v pokoji...“ IV. IV.
 Ach, ano, pokoj našla od té chvíle: kde hlodal červ, tam vešel svatý klid, z tmy těžké noci vzešel jitřní svit, hrob černých vášní skryly květy bílé, hřích slzou lítosti byl navždy smyt... 23 Co leskem vábilo ji, opustila, a v Krista šlépějích šla v chudobě, ni jehlice, ni spony na sobě – jen jeden velký poklad utajila a skryla na dně v srdce nádobě. A poklad rostl jako zárod kvasu a celé srdce po kraj naplnil, i přetekl a vniknul do všech žil, i proniknul ji od paty až k vlasu a tělo jí i duši vyplnil. A poklad rostl hořčičné jak zrní, jež zaléváno slzí přívalem svůj kořen zapustilo v kyprou zem a stromem vzrostlo nad býlí a trní, a ptáci nebes přebývali v něm. A v jeho větvích písně lásky pěli o Pánu, který vyšel přetiše, by oral brázdu tvrdé na líše, by rozsévač byl, pastýř dobrý, bdělý, Syn Člověka, zván jménem Ježíše... V. V.
 A s láskou v srdci šla, kde hlava svatá jí v zlaté gloriole zářila, po Judstvu v zástupu s Ním chodila – až popadli Jej, dali v ruku kata, jež na dřevo Jej kříže přibila. 24 Ó kde, ó kde tak veliké jsou hory, jež zoufalství by její přikryly, když tvrdým hřebem ruce probili, jež dobro nesly pro vše lidské tvory – když na kříž její Lásku vztýčili! Ó kde, ó kde tak hluboké jest moře, by nad bolestí její vzkypělo, by ve hlubinách svojich zavřelo a skrylo její nekonečné hoře – když na kříži jí všecko umřelo!... Ó zemězemě, chvěj se, skáloskálo, pukej žalem, svousvou, slunceslunce, zakryj tvář v tmy černý šat, opusťteopusťte, praotcovépraotcové, Josafat a přijďte v zatvrzelý Jerusalém zřít, On že, Kristus, musí umírat! Ach po všem, po všem!...Zvolal „Dokonáno“,„Dokonáno,“ když Matce za dceru ji dal... jí hrůzou v tváři tuhnul každý sval – a každý hřeb, jímž Krista zprobodáno, jí hrotem v její srdce pronikal. VI. VI.
 Již pustá Golgota se k nebi pnula a v město rozprchly se zástupy – jen k nebi čněly kříže potupy... Své lokty kolem dřeva ovinula, již nemá slzí, nelká, neúpí... 25 Sny přišly k její hlavě rudozlaté o dokonané právě oběti – by s lidstva sňato bylo prokletí, ty ruce probodeny byly svaté, květ nejkrásnější skosen v podletí... A s Ním i její Láska krvácela... Ach, snad i ona snímá neřesti, snad nezměřenou svojí bolestí trn snímá potupy a hanby s čela všech Magdalen, jež klesly v neštěstí?... Ó neslyšela, jak se zasmál za ní, jenž Pána kdysi v poušti pokoušel – jen hrůzou její duch se chvěl, když divné vidění jí táhlo skrání o příští lidstva, pro něž Kristus mřel. Zas viděla tam vládu zákonníků, jak lidu vzali klíče umění, i fariseů zřela dychtění po tučných obročích, po skutcích díků za pokrytectví, klam a mámení. Jak svět ovládli jménem Spasitele, jak dělili se o něj s Césary, jak plné byly jejich poháry, jak sukně jejich byly zlatem skvělé – co lid byl změněn v skot a soumary... 26 A dále zřela bílé ruce spjaté s všech konců země k nebi prosící – to Magdaleny s hanbou na líci k své spáse zvaly jméno Krista svaté – – však Kristus umřel před let tisíci... AAch ne, ó ne, to sen ji strašný tlačí, v nějž světla odvěký se vtělil sok – vždyť Ježíš káže v Judstvu třetí rok... Však čelo její krev tu s vodou smáčí – zří: žoldnéř vrazil kopí v Kristův bok... 27
POD KŘÍŽEM. K sousoší Fr. Bílka.
Vidím Tě, matko hrozného bolu, pod kříže sloupem, s něhož byl sňat: příčné s Ním břevno spustili dolů, a Jeho hlava klesla v Tvůj šat, Maria, matičko bolu! Korunu z trní s čela mu sňali, vytáhli hřeby z krvavých ran, pak Ti Ho z klína, matičko, vzali a nesli dále od městských bran do klína šedivé skály. Byla to chvíle svatá a velká, jako když v pátek umíral On – ztrnula matka kamenem, nelká, zkameněl pohyb, zkameněl ston – v bolesti žena zde nelkávelká! V srdci svém Syna krvavé hřeby, v duši své trnu krvavý hrot – v bezměrném bolu vyrůstá k nebi na hoře hrůz, kde zhynulý rod z bezmasých lebek se šklebí. 28 Do dálky hledí přivřené zraky, do příštích věků dalekých cest, v hlubokou dálku, zhalenou mraky, do noci temné, bez bílých hvězd upírá duše své zraky. Pro lidstva spásu, za jeho viny umřel tu srdce jejího Syn; budoucnost lidstva halí mrak siný, zda je teď smyta tíž jeho vin? Zda bude los jeho jiný?... Na hoře lebek lidskosti máti devatenáctý trpí již věk; její vlas bílý větrem zřím vláti – stoupají páry z bolesti řek, a den se k večeru krátí. V tisících bratří na dřevě kříže umírá Kristus znova vždy zas – na srdce matky nová vždy tížetíže, nový mráz padá na bílý vlas... Zda už je spasení blíže? K večeruvečeru, když se schýlil čas denní, aby pak v krvi západu shas’ – pro lidstva spásu zda to dost není?... Ode skal věků ozvěny hlas zpátky vždy vrací se: Není! – – 29
VYKOUPENÝ SVĚT.
[31]
KRÁLOVSTVÍ MOJE NENÍ S TOHOTO SVĚTA.
Království moje není s tohoto světa... Velikou, smutnou pravdu řekl Jsi, Pane, smutná jak bolestný úsměv je tato věta, jako vzdech jeseně prořídlým listím když vane... Království lásky chtěl Jsi na této zemi, dobré Jsi zrní plnou rozséval hrstí, krev Tvá mu rosou být měla, Beránku němý, v bohaté klasy by vyhnalo v zkypřené prsti. Těžce Jsi oral skálu vychladlé země, krvavý pot Ti s čela svatého kanul, trní Ti zbodalo skráň a rozrylo témě, na hoře Golgotě pod křížem zmučen Jsi stanul. Jaké však z Tvojí setby osení vzešlo? Vzpučely lidstvu růže ze svaté krve? Zdali vše do Tvého, Pane, ovčince vešlo? Dobrým-li svět se stal, mrzkostmi nemocný prve... 33 Smutno je v duši...Koukol, trní a hloží vyrostly z Tvojí těžce zorané líchy – kdož byli vysláni hlásat království boží, zasedli ve zlatých ornátech na trůně pýchy. Pravdu Tvou svatou lační hlídali chrti, Ty kde bys žehnal – hadi syčeli kletby, na místě plamenů lásky – hranice smrti vznítili, aby tam pálili klasy Tvé setby... Na bránu dneška věk již dvacátý buší – zdali jsme, Pane, Tvému království blíže? Viz naši bídu a naše otroctví duší, krále a žebráky, zbraně a pouta a kříže! – Na bránu hledím, za níž čeká věk nový, do mraků příštích časů duše má vzlétá – smutně se zamýšlím, Pane, nad Tvými slovy, království Tvoje že není, ach, s tohoto světa... 34
LIDSKÁ ZLOBA.
Kdes octnul jsem se v temné síni; jak v žaláři jsem trnul v hrůze, můj horký dech zde tuhnul v jíní a děsil jsem se vlastní chůze. Zde mučidla a pouta, kříže a důtky, řetězy a hřeby, šíp, kopí, závory a mříže – a v změti té se lebky šklebí. I nevinné zde péro leží, tu koruna se s mečem válí a kniha, na níž čísti s těží: „Řád otrokům, by poslouchali.“ A tam, toť vládce v této kobě; bez hnutí v temném koutě sedí jak socha, pohřížen sám v sobě, posupným zrakem k zemi hledí,hledí. 35 V ret dolní zaťaly se zuby, že potřísněn jest vřelou krví – a v očích jaký vyraz hrubý se usídlil v stín černé brvy! Pěst jako v křeči hřeby svírá a druhá kladivo již chystá – a zdálo se mi, že, kam zírá, zřím rozpjatého k mukám Krista... Tich přidružil se Smutek ke mně a v objetí jsme vyšli oba. Zapadly dvéře – na nich v temně jsem četl nápis: Lidská Zloba. – 36
MILUJTE I NEPŘÁTELY SVÉ. Matouš 5., 44.
Vichr vstal a v bouři vzrůstá, v mracích potemněla dálka – hrůzou vzkřikla všecka ústa: Válka jede! Válka, Válka! Ozbrojena s hlavy po zem, tygří oči zkrvavené – jako bouře se svým vozem do kraje se válka žene. Matkám statné syny bere, do rukou jim meče vtiská – a dál jde to v míle steré přes pole i přes bahniska. A dál jde to z města k městu, od dědiny ku dědině, hrůza značí její cestu, kam pohlédne po krajině. 37 Vzrostly v zástup její řady, na povel se v přísahání chvějí muži, že chtí všady věrni býti svojí paní. Přistupují v roucha běli sluzi Páně s požehnáním – aby dobře zabíjely, modlitbu svou nesou zbraním. Paní Válka zbožně kleká, před křížem své chýlí skráně... A teď vzhůru na člověka zabíjet ho jménem Páně! 38
AUTO DA FÉ.
Vzplály všecky dávné hranice, celé nebe jimi zkrvaveno, jisker k výši vzlétly tisíce, v dýmu bezpočtukrát zaúpěno svaté jméno. Požárem táh’ vítr stoletístaletí: myslitele, po pravdě jejž čistá hnala touha, pannu v poupěti – všecky znova objala smrt jistá jménem Krista. Zněly písně v ohňů planutí, hrozný chorál síly neslýchané na tisících letěl perutí k branám nebe, ježto ohněm plane: Kde jsi, Pane? A On přišel. Jako větru van kráčel krvavého ohně mořem, bratry, sestry objímal – a Pán, jehož brázdu slabí křivě ořem’, plakal hořem. 39 Hořce plakal pro ty tisíce, pro něž hrozné požáry ty vzňaty – ale pro ty plakal nejvíce, ježto vyslal kázat v hrad i chaty zákon svatý! Pro ně nejvíc pláčem usedal, již tu v komžích stáli, svíce v dlani, v přísné rysy ztuhlý každý sval, na rtech místo lásky požehnání – proklínání... 40
MISTR JAN.
Mistr Jan, syn České země, učenník slov Ježíšových na hranici zažehnuté k šedivému vzhlížel nebi. Ohně žhoucí jazykové lačně k němu vzpínali se, dýmu sloupy začernalé čpící mlhou objímaly tělo k dřevu připoutané – ale duše volna v písních ku obloze povzlétala, k výšinám, k nimž často v žití s Krista zjevem vznášela se, Krista, lidí učitele, Krista, lidí spasitele. Zda jej uzří v slávě nebe s útěchou se sklánět k němu, jenž tu jako svíce shoří pro věčnou a svatou pravdu?... Uviděl Jej, uzřel Pána, jehož tvář se z listů Písma často na něj zadívala... 41 V bílém rouše, beze slova, hlavu k hrudi nachýlenou, smutek smrti v bledé tváři vedle Piláta stál Ježíš a kol všude dav se vlnil: biskupové, prelátové, svítící se v zlatohlavu, opatové, jáhni, mniši, zahalení v černých kutnách; s nimi mocní toho světa knížata a rytířové, biřici a pochopové s kopími a meči, šípy, svěcenými jménem Páně... Oheň nenávisti hořel ve všech očích, ve všech tvářích k Tomu, jenž je učil lásce, jenž je učil odpouštěti přátelům i nepřátelům... Jaká bouře se tu strhla na otázku Pilátovu! Zlaté berly pozdvižené nad hlavami davu září, a ten vlní se jak moře zhoubným vichrem rozbrázděné, a ten hřímá jako bouře nad temeny Libanonu: Ukřižuj ho, ukřižuj ho!... A jak hromu ohlas v horách, tak vždy dál a dál to hřímá: Ukřižuj ho, ukřižuj ho!... 42 V tom zved’ Ježíš svatou tváři a pohledem přebolestným obrátil se k mistru Janu... Porozuměl sluha Páně, jak klas sťatý sklonil hlavu – a v zčernalém mraku dýmu zmlkla píseň mistra Jana... 43
POKOJ VÁM!
Kdes v zemi slunce, v šedých oliv kraji, kde rudé jako oheň plody zrají, jsem ve chrám vešel s mramornými sloupy, jenž mír sliboval každému, kdo vstoupí. Zprv nádhera mé oslepila oči: vše drahý kámen, kam jen zrak se točí, vše stopeno jest v zlata klamném lesku, kam pozříš, vidíš umnou arabesku. Až na obraze zraky odpočaly, jejž ruce dávno stlelé vykládaly, jak byzantský to východ kdysi míval: to Kristus upřeně se na nás díval... Zrak velký, do široka otevřený, jak v nekonečnou dálku zahleděný – a přece tušil jsem jej v duši tkvěti a cítil, jak vše moje city světí... 44 A k míru posvěcen tím velkým zrakem ku kazatelně zlaté s kříže znakem jsem oči obrátil, kam bílé skráně kněz vystoupil a zdravil jménem Páně. Pak temným hlasem četl z bílé blány, co na mne padalo jak hromu rány... Prý v zemi té vstal taký kacíř velký, že moře jícen byl by pro něj mělký. Prý jménem Páně kletba na něj padni, by oněměli rtové jeho zrádní, by pokoje zde neměl na tom světě ni chvíli nejmenší až k hrobu metě; by pomoci si nevěděl ni rady, co v ruku vezme, ať se změní v hady, ret jeho ať vždy prahne věčnou žízní a nitro ať vždy hyne hladu trýzní; ať proklet on jest i ti, jež by zplodil, ať věčné zoufalství jest jeho podíl, a kdo by, pohnut zoufalými zraky, mu vody podal jen, buď proklet taky... Děs zachvátil mne. Jako jelen štvaný jsem vyběh’ ze chrámu – té kletby hrany však hrozným echem v srdci doznívaly, jak bouře lev když na horách řve v dáli... 45 A zase k chrámu vrátil jsem se v krátku – snad v ďábla božnici jsem vešel v zmatku?... Ne – nápis nade dveřmi září v klidu a jménem Krista zve: „Mír všemu lidu!“ 46
BŮH LÁSKA JEST.
Jsou dálky ztuhlou parou mdlé a bílé, strom bílou jinovatkou opřed’ mráz... jde zimní časná podvečerní chvíle – pláč umíráčku v ticho zazněl v ráz. A k nebi vysokému chvěl se dlouze – a za ním duše nebožtíka v let. Byl z pola žebrák, bídný podruh pouze, měl ženu ustaranou, dětí pět. Ó, smutný večer v jizbu tu se nížil, kde spát měl mrtvý se živými dnes – mráz okny zalepenými se plížil a za ním Bídy příšera a děs... A smutná byla ráno cesta vdovy, říc’ na faru, že umřel její druh; kněz vlídné tváře s laskavými slovy jí ruku tisk’;tisk’: „Tě, ženo, potěš Bůh!“ 47 Dvě slzy na tvář vytryskly jí vřelé, v níž bolest zanechala mnoho stop, když prosila ho jménem Spasitele, by z lásky doprovodil muže v hrob. A ztrnula – a slova v hrdle ztuhla té ženě chudé, mrak jí v oči kles’ a jen se zakmitla jí s mužem truhla, když odpověděl jí vždy vlídný kněz: „Mzdy své jest hoden dělník, Písmo praví, a sluha oltáře buď z něho živ – ty z lásky k muži prodej plenu s hlavy, bys uctila jej, jenž tě živil dřív.“ Šla domů zas a cesta se jí ztměla, vlastního srdce dojímal ji hlas, v úzkosti duše zlekaná se chvěla – ó, cítila, jak proniká ji mráz. A vzpomínala na knězova slova, a těžce přemítala, co jí řek’; ach, z Písma, slova evangelistova – a v tmách jí zasvit’ jasný paprsek. Slov ohlas přilét’ z mládí mlžné dáli, jež otec čítal z Písma vetchých blan: „Co nejmenšímu z bratří mých jste dali, to mně jste učinili“ – pravil Pán. 48 A dál, v den poslední jak řekne: „V zimě jsem nah byl – vy jste neoděli mne, já žíznil – vy jste nenapojili mě... v tmu jděte zevnitřní, kde není dne!“ A šla již, v duši prozářena klidem, šat prodat na poslední muži čest... A kněz šel do chrámu a kázal lidem na slova Písma: „Pán Bůh láska jest...“ 49
KNĚZ PÁNĚ.
Tich jako jehně čisté vlny jdeš, kněže dobrý, pod svým jhem, zrak blankytný tvůj vláhy plný a ústa s trpkým úsměvem... Ždáš útěchu svou z Písma listů, když rvou tě spáry ostříží, i chápeš u evangelistů, jak trpěl Ježíš na kříži. A v symboly se ponořiti tvůj utýraný touží duch... „Hle, hostie v své běli svítí – ó tělo, víš, žeť blízko Bůh? Ó duchu, jásej rozechvělý a koř se hloubce tajemství: mým slovem v tento chléb se vtělí, Jenž vyšel z lůna panenství! 50 Ó zřím Jej, jak se chýlí ke mně, Své tváře tichou velebou jak duši mojí kyne jemně – ó jdu, můj Pane, za Tebou...“ – Však ve chvíli té bolest náhlá tě strhla s božských pomezí: to ruka vyzáblá víc stáhla kol šíje tvojí – řetězy... A dál jak jehně čisté vlny jdeš, kněže dobrý, pod svým jhem, zrak blankytný tvůj vláhy plný a ústa s trpkým úsměvem... 51
PANE, KAM KRÁČÍŠ?
Dav proudil ulicí a měnil se co chvíli, výš hlasů směsice se vznášela a prach. V tom proudu měnivém jsem uviděl šat bílý, tvář mírnou Svatého – a divný jal mne strach: Ten tichý, svatý muž v své dlouhé, bílé říze – toť On, jenž na poušti kdys mluvil k satanu, jejž vídá duše má, když čítám v Písma knize a chodím v zástupu s Ním v krajích Jordánu. Tak s hlavou vztyčenou kdys před zástupy chodil, mír svatý ve tváři a lásku ve zraku – toť On, jenž království nám nebes dát chtěl v podíl, jenž lidstvo od země chtěl povznést k oblaku. Jak svítí zástupem ta Jeho říza přezná, jak měkce září vlas, jenž spadá po šíji – však dál se žene dav, zde nikdo Jeho nezná a hříšní kajicně se v prsa nebijí! 52 Však přec ho poznal kdos: šat z hedvábu měl rudý a zlato na šíji. Ó, jak se zachmuřil, když na něj pohleděl Pán jeho, bos a chudý, tím měkkým pohledem, jímž Petra pokořil. A s vozu nesestoup’ a řetěz nestrh’ zlatý, a neroztrhl šat a nepad’ před Ním v prach: dál pyšný davem jel – a bos šel dále Svatý – a každý klaněl se, kde s vozu zářil nach. I padl na mne žal a rmoutil jsem se v duši, že raněn slepotou je bídný tento dav; mně líto bylo jich, že slepi jsou a hluši, a modlitbou jsem vzdych’: „Je, Pane, zlého zbav!“ A smutek pojal mne, když zřel jsem, v dál jak mizí, jak v davu moderním se ztrácí bílý šat, mne úzkost schválila, hruď zalil cit mně ryzí: „Kam kráčíš, Pane můj?“ – jsem zvolal, steskem jat. A On se ohlédl. Zrak ehoJeho v duši tkví mi, a, myslím, po tváři jsem slzu kanout zřel... Ach, vždyť Ho neznají, jež spasit strastmi Svými, jež k Bohu povznést chtěl – a pro něž v mukách mřel!... A dále, nepoznán, tich kráčí množstvím Svatý – a svět se žene dál, kde cíl mní vidět svůj... Níž večer klesá v kraj, již západ hoří vzňatý a v duši kane stesk.... Kam kráčíš, Pane můj? 53
LEGENDA.
Vzali knihu svatou a psali mezi řádky, psali neunavně a psali po staletí – smysl slov prý temný a rozum náš je krátký, oni otcové jsou, a my jsme jejich děti. Vzali knihu svatou a mezi řádky psali, každé prázdné místo již vyplněno glossou – potom knihu svatou tak lidu čísti dali, řkouce: V Písmě čtěte, že my jsme světa osou! Avšak zklamali se! Když knihu otevřeli, zář rozlila se, jak nebe když vzplá zoří – svítily to řádky, jež lidu zakrýt chtěli, svítily jak slunce, když ráno vstává z moří. Hořela v nich láska, jež tyto řádky žila, jež je sluncem věků, kol níž se světy točí – zářily z nich v duši, jež v smysl jich se vpila, nevýslovně dobré dvě tiché, mírné oči... 54
ADVENTNÍ.
Když advent soumračný se plíží v zadumání, mlh závoj na hlavě, jímž halí vlasů sníh, vzduch vlhkem stížený nad chrámem, chatou, plání pln touhy horoucí je zpěvů rorátních – vždy s žalem vzpomínám, jak zřel jsem dítě svaté, sám ještě dítětem, v svých čistých, bílých snech: zrak plný světla měl a kučery měl zlaté, a úsměv nebeský hrál v plných dětských rtech. A týž je nyní čas, zas večery tak dlouhy, zas v očích dítěte se tucha vánoc dní, i země, nebesa dech tají v citu touhy a v záři bílých svěc zní zpěvy rorátní. Však jiný zjevuje se Kristus mému snění: kříž těžký na plecích a v tváři k smrti bled jde bílým sněhem bos svou cestou utrpení, a v úsměv bolesti je stažen tichý ret. 55 Trn ostrý bodá skráň, krev teplá kane k zemi, a k nebi výčitka jde ze skvrn krvavých; však šedá nebesa i země mlčí němy – a v stopy Kristovy jen bílý padá sníh. Jde v rudé sukni sám, tvář k hrudi nachýlena, vlas krví potřísněn spad’ kolem tváře níž – i nejde setřít pot mu Veronika žena, ni Cyrenejský muž, by pomoh’ nést mu kříž... A smuten vzpomínám, jak zřel jsem dítě svaté, sám ještě dítětem, v svých čistých, bílých snech; zrak plný světla měl a kučery měl zlaté, i úsměv nebeský hrál v plných dětských rtech... 56
DOBRÝ PASTÝŘ.
Já jsem pastýř dobrý, svoji krev jsem na Golgotě vylil za své ovce – slyším jejich úzkost, ďábla řev: kdo k beránkům mým pustil duší lovce? Vám jsem svěřil svoje beránky, vám pást jsem svěřil svoje ovce bílé, večera když vzešly červánky, když viděl jsem, že přichází má chvíle. Kdo mé roucho prodal satanu, by ve jménu mém k beránkům mým chodil? Zda jsem pro ně trpěl pohanu, by pro lesk zlata ďáblu byli v podíl? V pýše na svých stolcích sedíte, co ďábel rozhání mých ovcí stáda. Blázni! Zdali v srdcích myslíte, že pastýř od vás ovcí nepožádá? Slyším jejich ke mně volání, když v rouše beránčím jdou vlci na ně... Nájemníci, čiňte pokání – jdu k ovcím svým, bych život svůj dal za ně! 57
ZA KRISTEM.
Opusťte chrámy, nechať se sřítí v rumy, břečťan ať temnou zelení svou je skryje – veliké doby nad námi křídlo šumí! V pokrytství kde jste skláněli před Bohem šíje, poklady, bloudi, kde jste Ho uplatit chtěli – ještěrka plachá ať má své hnízdo a zmije! Hříchy své kde jste lacino prodávat směli, darmo kde svaté jméno jste brali Krista – zlomocný durman v kout ať se kryje stmělý! Jak město Židů v rumy ať zpustnou ta místa, není tam Boha, peleší kupců se stala – každý ať v srdci na velký příchod se chystá! Žádná vám oběť nebudiž pro Něj malá, rozdejte statky, rozdělte srdce v kusy, probuďte ctnost, jež ve vaší hrudi spala. Přichází Svatý, k rameni spadá vlas rusý, pod trnem táhnou o blahu lidstva dumy, o štěstí lidstva, démon jež od věků dusí. Za Kristem k dobru! – Chrámy ať sřítí se v rumy! 58
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ!
[59]
VÁNOČNÍ. Na rozhraní století XIX. a XX.
Narodil se Kristus Pán na rozhraní pozdních věků, týranými srdci zván schýlil se zas ku člověku. Narodil se z ducha dob, přeplněných lidským hořemhořem, s výše, kde jest nebe strop, k zemi slét’, již v potu ořem’. Lidské duše plné muk pojaly jej místo jeslí – pastýři mu prostí s luk bílých jehňat nepřinesli. Nezrodil se dítětem – vešel v srdce jako kdysi v Judeu šel, s tichým rtem, se starostlivými rysy. 61 Měkký pohled upřený v oko duše, Magdaleny – s rozpjatými rameny vstříc mu vyšli muži, ženy... Rostou v mnohé zástupy, svatý mír se v srdce lije... Neroste kříž potupy znova z hory Kalvarie?... 62
NEJSEM HODEN...
Ne, ještě nejsem hoden, Pane, bych uzřel tváři Tvoji svatou, ni řeménky bych na obuvi Ti rozvázal, již depceš patou. Sic ve snách vídám vlas Tvé hlavy jak proudy tekutého zlata – však cítím, duše má v mém těle žeť příliš s hroudou země spjata. Že hluboko v tu hroudu zarost’ mé duše, bytosti mé kořen – že příliš velkou láskou přilnul jsem k hlíně, z níž jsem, bídný, stvořen. Když jiný drze v tvář mne bije a šlape květy mého štěstí – já nesplácím sic ránu ranou, však v bolesti přec zatnu pěsti. 63 Když tvář mou poskvrňuje slina a smích mou duši děsí hrubý – já neklnu, jsem tichý sice, však raněn zatínám přec zuby. Já odpouštím a nenávist jsem jak býlí vyplel ze svých tratí – však loupežníky svého štěstí přec nedovedu objímati. Přec nedovedu políbiti ret, jenž mou hlavu třísnil hanou, přec nedovedu ruku stisknout, jež spočinula na mně ranou... Ne, ještě nejsem hoden, Pane, bych uzřel Tváři Tvoji svatou, ni řeménky bych na obuvi Ti rozvázal, již depceš patou. 64
DOBRO A ZLO.
Já hledám dobro, Kristus jeho jméno a láskou dýše úsměv Jeho vlídný – zda najdu Jej, než smrti vrátím léno mně Bohem půjčené, svůj život bídný? Již nejednou se ukázal mně v davu, jenž výská, kleje, modlí se a kvílí, já uzřel v bledé záři Jeho hlavu a cítil jsem se očištěn v té chvíli. Já cítil, hříchů tíž jak se mne padá, mně zdálo se, že peruti mně rostou, že do žil vniká nová síla mladá – a oči zřely svatou pravdu prostou. V tom žena přišla, rudý květ v svém vlasu, a čistý ovál tváře, skoro dětský, šat měla velkoměstský, těsný v pasu, vlas černé hedvábí a účes řecký. 65 Vše v jejím zjevu vábná křivka hadí, jež svíjela se svůdně v každém kroku, a na rtech úsměv, k polibku jenž svádí, a touhy oheň hořel v černém oku. Já cítil ženskou vůni hebké pleti – ó, darmo čelo chladit horkou dlaní! Pták zlověstný, hle, nad mou skrání letí... Mně kynula – a já, ó, já šel za ní! A divoce kdos zachechtal se v dáli, když schvátil jsem ji v objetí svých ramen – – Již její polibky mne na rtech pálí, a celého mne zažeh’ pekla plamen. Co tisknu ke hrudi, je lesklá zmije, kol těla vine se a v tvář mně syčí – teď divý netvor z ní se stal a vyje a krví podlité má oči býčí... Ó, s hrůzou prchám od něho jak štvaný a v prsou cítím těžký balvan viny... A nikde nezřím Tebe, Požehnaný! Jak bídný jsem! Ó, lidé, v tvář mou sliny! – Sám důtky výčitek jsem na se spletl a duši svoji do krve jsem ztýral... Hle, bílý květ zas u mé cesty zkvetl, jenž vadl již a pod nohou Zla zmíral. 66 A zase uzřel jsem Jej v lidstva davu, jenž výská, kleje, modlí se a kvílí – On ke mně obrátil Svou svatou hlavu a utkvěl na mně tichým zrakem chvíli. A bylo mně jak Petru v hrozné noci; já hořce zaplakal nad samým sebou, že třtina jsem tu, vzdaná větrů moci, vždy klátící se mezi zlem a Tebou... 67
PŘÍTELI.
Přítel mne udeřil; rána mě pálí, krev se mi od srdce ku hlavě valí – v lebce mé temno, jen na něho patře myslím si: Proč jsi to učinil, bratře? Řekni, že duše tvá o činu neví, jiný že vzbouřil tvé žíly a cevy, jiný že, pochmurný, vstoupil v tvé tělo, ruku tvou pozvedl na moje čelo. Rci, že on, v pšenici koukol jenž sije, srdce tvé otrávil uštknutím zmije, on že tě zastínil příšerným křídlem, on že byl hněvu, ne srdce tvé zřídlem... Mlčíš, a pohled můj tebe jen dráždí, slyším, stín do ucha šeptá ti: Vraždi! v upíří pohled tvé stahuje brvy, svírá tvou pěst, oko podlívá krví. Odcházím mlčky a tiším sám sebe: než by mě polibkem zradil, jenž zebe, líp jest, když přímo mě udeřil holí. Rána však na čele přece dál bolí... 68
V BOLESTI.
Když jsem mínil, k místu míru že jsem našel jistou bránu, když jsem viděl svítat víru – kdos mi z týlu zadal ránu. Bolest projela mi k hrudi, všecko od ní zkrvaveno – všecko k torturám se budí, co již bylo usmířeno. Zase rty se k proklínání otvírají rozechvěté – – – Sílu k pokoře a vzdání, Jezu Kriste, Epiktete!... 69
BLAHOSLAVENÍ, KTEŘÍŽ PROTIVENSTVIPROTIVENSTVÍ TRPÍ PRO SPRAVEDLNOST...
Píšeš mi, bratře: „Šťasten jsem bolestí, zmučenou duši mou objímá Bůh; kéž osud kmen můj z všech větví oklestí, kéž je mi život korunou neštěstí, strast kéž je poslední v žití můj druh! Její kéž pocel poslední zahoří na zprahlých, horkostí zčernalých rtech, loď má ať zhyne zbouřeném na moři, v divokých skalách mračného pohoří prsa ať vydechnou poslední vzdech!... Korunu z trní ve skráň ať vtiskne mi, důtkami ztýrá mne vládce mých cest, ret můj ať hrůzou bolesti oněmí, ať nemám klidu široké na zemi, plamínky ať mně mých pohasnou hvězd. Život ať změní v tvář se mi Medusy, hadího sykotu pln ať je sluch, chlebem mým ať jest kamení od luzy, žádný můj den ať nekončí bez hrůzy – v ní budu tušit, žeť blízek mi Bůh...“ 70 – Hořká to slova, těžká jak kamení, svírají hrdlo jak železná pěst – v ztraceném ráji lidském se pramení, na prahu rostou lidského určení, kde byla zaseta muka a trest. A přece byl tu, kdo je chtěl vypleti, v pole chtěl rozhodit hrst dobrých zrn, s hroudy chtěl sejmout odvěké prokletí, skláněl se, Svatý, s žehnáním k dítěti – za všecko údělem byl mu jen trn. Údělem za vše bylo mu rouhání, slina a pošklebek, nevděku tíž, za vše mu vřelá krev tekla po skráni, Golgotu dostal na konci poslání, do údů hřeby, v plec přetěžký kříž. Kdo trpěl více z všelidské rodiny? Ke komu spíš se schýlit měl Bůh?... A On přec v smutku poslední hodiny: „Bože můj, proč’s mne opustil jediný“,jediný,“ zvolal – když tělo již opouštěl duch... 71
POJĎTEŽ KE MNĚ VŠICKNI... Matouš, XI. 23.
Ční na západním nebi zamyšlen chrám gothický; věk mnohý na své dráze šel jeho přes témě – on beze změn jak prsty zdvíhal věže ku přísaze... Snad to je v světě místo, kde je klid a balsám na rány, jež v srdci cítím; v hruď dětskou tajemný zde padal svit – ó, bílou svíci zde zas v duši vznítím. l vstoupil jsem. Vnitř vonný dým se chvěl a v něm se plamen věčné lampy kýval, hlas varhan nad hlavami množství hřměl a s ním se pojil lidských hlasů příval. Vše jako kdys: rouch zlatem tkaných třpyt a rukou vztahování, zvonku znění, a slova, jejichž smysl množství skryt – ne tajemné však ono v duši chvění. Já viděl pýchu, jak se zlatem stkví, jak v rouše pravdy lež sem vešla mnohá, a pokrytství a klam a sobectví – však nenašel jsem, co jsem hledal – Boha... 72 A po dnech, plných pochybností, běd, když neměl duch kde spočinout již místa a hrůzou každý nerv byl rozechvět – já v těchto místech uviděl zjev Krista. Chrám pustý byl, jen přítmí vládlo v něm, duch mlčení až ku klenbě jej plnil – já v středu toho ticha stanul něm a bouřlivější vzdech má prsa zvlnil. Jen dvou, tří lidí cítil jsem tu dech, kmet, žebrák prosil tu chléb za vezdejší a dělník, žena s děckem vešla v spěch – a já stál opodál, z nich nejbídnější. Jak v svaté úctě varhan mlčel hlas, z obrazů mlčky dívali se svatí, ve věčné lampě plamínek se třás’ – a v srdci tvrdého cos počlo táti. A cítím, duši jak mně plní zář, čím více pustý chrám se stmívá, stmívá; v přívalu citů zakrývám si tvář – kdos Veliký se na nás mlčky dívá. Vím, trní vpleteno je v dlouhý vlas, a tenký ret, jenž semknut u mlčení, je týž, jenž volal v onen velký čas: „Ó, pojďte ke mně, kdož jste obtíženi!“ 73
DVA BOHÁČI. Matouš XXV, 40; XIX, 23–24. Lukáš XVIII, 25.
Na kámen u cesty sed’ žebrák starý i otíral dlaní spocené čelo; zřel vlniti se žírných lánů dary a vše jak se v záři sluneční chvělo. Ach, pro něho tu ani stébla není, je chudý jak tráva neplodných stvolů, on milosti chléb trpký jídá denní, jen drobty, jež spadnou s boháčů stolu. V tom hrčel vůz kol schátralého kmeta, v něm otylý prelát v purpurném rouše. Na muších křídlech závist k starci slétá, to ďábel je skrytý v bodavé mouše. Již na spocené čelo jeho sedá a žíhadlem jed svůj do krve vpouští – a žebrák z hádanky už východ hledá, proč jeden má ráj, co druhý jde pouští! 74 Však v tom, jak v bolesti své přivřel oči, zřel Pána kol nést se v bělostné říze; ni květ se nepohne, kam nohou kročí – ó, tak jej vždy vídá ve svaté knize! A hned mu z Písma zatanula místa, jež čítá, když život dává mu hloží: že nejmenší zde bratřími jsou Krista, však boháčům těžko vjít v Království boží... l zdvihnul hlavu. Zří, vůz nezastavil – již zmizel, jen z dálky rachotem zní to... A ruky rozmachem se mouchy zbavil – i bylo mu v srdci boháče líto... 75
SETKÁNÍ.
Den v západu rudém přísvitu pozvolna vadne; květ žhoucího slunce znaven se k obzoru chýlí, stín zhlcuje lačně barvy, jež hořely za dne, a kovový zvonek nad ztichlou dědinou kvílí. Dva chodci se cestou potkali, ztracenou v polích. Ten v hrubé byl bluze a mozoly kryté měl dlaně, prach vyprahlé země na nohou černal se holých, vzdech z ňader se dral a ruka skráň přejela maně... A druhý, jenž k němu v poli se bez řeči přidal, byl jako on chudý a jako on nohy měl bosy – však divný jas v jeho zjevu se s chudobou střídal, a zrak jeho – kalich blankytný plný byl rosy. Tak tiše šli spolu, jako dva od dávna bratří: když sejdou se, oko hluboce do oka padne, dvě bratrské duše do hlubin srdcí si patří – však oněmnou rty a slovo z nich nevyjde žádné. 76 Tak tiše šli spolu; velikost chvíle Čas tušil, svou o hůl se opřel, zatajil dech svůj a stanul. Kol hluboké ticho cvrček jen v obilí rušil a dýchání větru, zrajícím žitem jenž vanul. Den vadnul – však jiný, jasnější, bělejší vstával z chmur tesknoty v srdci druhého, jenž se chvěl v hadrech: div divoucí! místo zoufalých povzdechů – nával se neznámých citů vlnil mu radostně v ňadrech. A najednou zraky obou se potkaly chodcův i v bratrském stisku dvoje se schvátily dlaně: ach, chuďasu bylo, dávno jak v dětství hlas otcův když čítával v Písmě útěšné poselství Páně. Tak v západu slunce pevné se stiskly ty ruce. A Svatý děl: „Bratře! V růže ti trní dám zkvésti: když na Horu Lebek stoupal jsem v smrtelné muce, tys jediný kříž mně, Šimone, pomohl nésti!“ – 77
BLAHOSLAVENÍ.
V selské jizbě kdysi u bílého stolu, nad nímž obrázků zřít hrubé obrysy, s chudými jsem zased’ ku večeři spolu jedné u mísy. Bodrý hospodař i švítořivá žena, kypré dcery obě – každý náhle ztich’, i to dítě drobné sedí jako pěna, dříve samý smích. K modlitbě spjal ruce hospodář tu starý – povzdech jen to byl, jenž v prostém srdci vstal: „Pane, buď náš host a požehnej nám dary, které Jsi nám dal.“ Zachvěl jsem se v duši při těch slovech víry, po všech kolem stolu v přeletu jsem hléd’, viděl jsemjsem, jak pohled každého z nich čirý slov těch jevil sled. 78 Paprsků proud oknem v jizbu pad’ v té chvíli, prázdné místo září oblil jeho jas – bez dechu zřím, kterak stín tam used’ bílý k stolu prostřed nás. Rusý vlas až k bílé říze v proudech splýval, v očích mír a úsměv nebeský kol úst – v srdci, jak se tklivě po nás kolem díval, lilje cítím růst. Se stolu vzal chleba, jako dávným časem, rukou nad ním činil kříže znamení – a já mnil, že slyším, tichým jak děl hlasem: Blahoslavení.... 79
VELKÝ PÁTEK.
Je velký pálek, Kristus umírá. Tvář slunce pohltily černé chmury, tmy hrůzy smrtelné se níží s hůry a bolest sáhla k srdci vesmíra. V noc děsnou obrátil se jasný den, jen bílé tělo Krista svítí do ní, tvář smrtí zmučená se k prsům kloní – a pod křížem zní věrných pláč a sten. A z hrobu vyšly stíny svatých těl – jich zjev byl výtkou mocným toho světa, že na kříž vbili věštce z Nazareta, jenž lásky zákonem je spasit chtěl. Pak tělo uložili v hory klín; stráž silnou k hrobu postavili kněží a okem nenávistným hrobku střeží, by nepřišel Ho vzkřísit cherubín. 80 A přišel věrných Jedenácti řad, a se ženami Maří Magdalena – ó, tvrdě vypíná se skalní stěna, a z hrobu Svatého jde smrti chlad. „Proč duch Tvůj, Kriste, vzletěl k výsostem?“ zní ženy hlas, jež na zemi je v křeči, i vzdechy druhých, již tu řadem klečí – však hrobu kámen hluchý jest a něm. A přišli obtížení tíhou vin, hle, k Magdaleně klekla hříšná žena, i publikány řada rozmnožena – a k Jedenácti přistoup zrádcův stín. A přišli obtížení tíhou dní, kdož hladovi jsou, zmozolených rukou, i myslitelé s pochybnosti mukou – a všichni, kdož jsou tady poslední... Viz, před Tvým hrobem valný zástup vzrost’, ó, Pane, kdy se připozdil čas denní, a čeká v srdcích Tvoje na vzkříšení, jenž chudý byl’s a pýchy mocných prost. Zde před Tvým hrobem v strasti nejvyšší my všichni bídní lkáme, ruce spjaty: ó, v našich úzkostech nás utěš, Svatý, vstaň, narozený z ženy Ježíši! 81
DVA SVĚTY.
Kolébka má stála v smutné jizbě chudých, chovala mě bída, bratrem byl mně chlad – teď, když slunce stojí ve oblacích rudých, kdy mým druhem stálým v lichých dnech i sudých neukojitelný duše mé jest hlad – kdy ji vidím nahou bez naděje šatu, beze šperků snění, bez illusí zdob unikati světu v svého smutku chatu, v skrytě oplakávat přemnohou tak ztrátu, kdy se víc vždy blíží brána tajů, hrob: K vám se zase vracím, z dětství bratří moji, jimž je tvrdá země, jimž je tvrdý chléb – na jejichž však bedrech svět vždy stál a stojí na plecích jak obra, jehož vše se bojí, jenž však tíhu snáší, spoután jsa a slep. K vám se vracím, bratří zmozolených dlaní, tváří zvětralých, jež úpal slunce sžeh’, obtížení ze všech nejkrutější daní, věčně strádající, věčně utýraní – k vám se vracím zase, bídnější vás všech. 82 Ať je spolu, k sobě ode vždy co patří, voda vždy jen s vodou, olej s olejem. Pracoval jsem za dva, trpěl povždy za tři, býval umlčován jako vy, ó bratří – z vašich běd jsem vyšel, nuž, zas s vámi jsem! Jako já v své strasti jiní k vám se vrátí, každou hodinou jich valný roste řad, jako vám, i nám všem – bída byla máti, otec – přísný osud, jenž nám nedá spáti, ze snů probouzí nás v zimních jiter chlad. Jako váš – i naše prastaré jsou rody, vznik náš v temnu věků, na úsvitě dob, na březích jsme Gangu jedli stromu plody, z jehož kořenů se prýští žití vody, jehož větve rostou v nebeský až strop. Od věků jsme rostli – trpících dva světy, vy v své bídě, a my s trýzní Hamleta, vy na zemské hrudě, my se svými vzlety, vám rost’ bodlák s trním, nám zas hořké květy, obou pouť však byla stejně prokleta. Tak jdem’ věky spolu neznajíce sebe, nevědouce ani, stejný žeť náš rod – a přec stejně obou vzdáleno jest nebe, stejný nepřítel nám síly naše střebe, pro vás jako pro nás ostří má a hrot! 83 Však z těch obou proudů valná bude řeka, jejíž velký cíl jest v moři odvěkém. Dlaně v pevném stisku – tvrdá ta, ta měkká – půjdem’ v šero věků...Kristus na nás čeká, sejde k nám – a s námi bude člověkem... 84
SEN.
[85]
I. I.
 Tys za ruku mne tiše ujala, jak ptáče by se schoulilo v mé dlani – Tvá bílá duše moji pozvala, já musil poslechnout a jíti za ní. A bylo mi, jak hloubky bezedné by pod nohou se mojí otevřely – kam oko vyděšené dohlédne, tam v prázdno propadá se jícen ztmělý. Já mnil, že musím sklesnout kamenem – však Tvoje křídla byla mými vesly; Tys objala mne bílým ramenem a peruti Tvé přes propast mne nesly. A byly bezedné ty temnosti, jež pod námi se jícnem rozvíraly, tak hluboké, jak zraky věčnosti, jež v duši mou se temné upíraly. 87 A z hloubky znělo válek dunění a nářky utýraných lidských duší, a poraněných křídel šumění, a v žaláře jak pěsti marně buší. Já zřel tam oči hrůzou krvavé, tam lidské vzdechy rostly na vichřici, já viděl téci řeky slzavé a tušil ticho k bohu volající... A cítil jsem, jak těžký lidský žal mne táhne, kde se strašné víry točí... Však křídla Tvá mne tiše nesla dál a hvězdami mně planuly Tvé oči... II. II.
 Tu z moře nekonečných prostorů, jak Kolumbovi ostrov Guanahani, nám země zjevila se v obzoru... Ó břehu pevný, budiž požehnaný! Tam zastavil náš nadpropastný let a naše noha dotknula se země – kam pozřeli jsme, všude bílý květ řek tichých od břehů až po hor témě. A lid si zdobil bílým květem vlas a bílé kvítí sypali si v cestu – i Ty květ bílý v účes vplétalas a vedla Jsi mne k lidu toho městu. 88 Ach, jaký byl to divný, krásný lid, jenž radostně se cestou vítal s námi! Ten hvězdně čistý v jejich zracích třpyt, když kynuli nám jako od vždy známí! Ty tváře vnitřním světlem zjemněné, tak lidské a tak plné andělskosti! Jak z věčného by pili pramene, ti lidé dobří byli, krásní, prostí. Jen bratřími se zvali, sestrami, a každý radostně spěl za svým cílem – a s úsměvem se díval za námi, než v dálce zmizel v moři květů bílém... III. III.
 My vešli v město na hor úpatí, kde domky spočívaly v zahrad klínu, příroda, nesmrtelná pramáti, kde chýlila se vlídně k měštěnínu. Já cítil, jak vše sobě blízko tam, i němá tvář i člověk, květ i kámen, že nad čedič tam není drahokam, že leskem zlata nikdo není zmámen. Šat bílý skvěl se všude v ulicích, plášť nikde nezahořel šarlatový – lid, který vlnil se tam v tisících, byl jako valný záhon liliový. 89 Jen různobarvé očí plameny nám jako hvězdy v nočním nebi děly, co je v těch bílých pláštích proměny, co různých duší pod bílými čely! A všecka čela byla vztýčena: ten nebyl níž, ten nebyl vyšší tebe – jak hvězdy, každá jinak vznícena, jdou cestou svou, a každá je část nebe... IV. IV.
 Jak v pohádce jsem v městě hledal hrad, a na něm hejtmany a biřice a krále a soudce, vedle nichž je s mečem kat – vše nad lidmi kdes na vysoké skále. Však marně. Lid ten ani nevěděl, co temná slova ta by znamenala – kde v pohádce hrad s cimbuřími čněl, tam bílým květem skála zarůstala. I tázal jsem se, kde je chrámů věž, by z dálky poznal každý místo boží, zkad věřící by zvala zvonů spěž, by prosili, ať počet jich se zmnoží? A neměl chrámů podivný ten lid! Že srdce modlitebnou jim jest, děli, že zvonem k pobožnosti jest jim cit, a chrámem pro všecky že svět je celý. 90 l ptal jsem se, kde zákon jejich psán? Že v duši, klidná odpověď jich zněla. A kdo že svrchovaný jejich pán? Že svědomí – to jejich vrchnost celá. A tiše jejich upíral se hled v mou duši udivenou z pod obočí, jak v pokolení našem hledí v svět jen studánkově čisté dětské oči... V. V.
 A náhle muž mou duši k sobě zval, jenž jako vánkem nesen kráčel tlumy – ret jeho dobrotou se usmíval, skráň oblétaly nadoblačné dumy. Tak neslyšný byl jeho vzdušný chod, jak oblaků, jež tiše nebem spěly – a přece hned ten všecek divný rod, přec veškery hned oči za ním zřely! A muži odvrhali nástroje, a ženy v náruč braly nemluvňata – vše opouštělo domův podvoje a chvátalo, kam hlava spěla svatá... A Svatý učil sedě na hoře lid, po stráních jenž v zástupech se vlnil, by pravdě vstříc vycházel v pokoře, a k čemu kyne, radostně by plnil. 91 A věčnou pravdou že jen láska jest, z ní že se všecko počalo a rodí – a k přečistému zřídlu věčných hvězd jen ona, láska, bezpečnou jest lodí. Že větší radostí, než přijímat, jest pro jiné se v lásce obětovat – jen hřích, jenž chodíval kdys k prahům chat, že lidi vábil bližních nemilovat... A slova ze svatých úst plynula a zněla srdci jako hudba ráje – mně bylo, doba dětství minulá jak zkvetla by mně novou vůní máje. Mně bylo, jako Písma poslání bych četl slova křišťálově čistá – ach, poznal jsem, že hory na stráni my se zástupy posloucháme Krista... Jak v Emauzích když lámal, žehnal chléb, dva učenníci teprv poznali Ho – tak já jsem přestal náhle býti slep a poznal Pána, zástup učícího... VI. VI.
 Ó vím již – k Tobě jsem se obrátil – kam zanesla’s mne svými perutěmi: toť od věků je ždaný lidstva cíl, toť Království je dobra na té zemi! 92 Toť ostrov, k němuž lidstvo trpící od první ducha jiskry směřovalo – však než ho stihlo se svou lodicí, dřív tisíckráte v bouřích ztroskotalo... Na moři šírém, moři krvavém, jež hrozné vášně pozvedaly v hory – kde člověčenstva hvězdy v letu svém tak hasly v hlubinách jak meteory... VII. VII.
 Tím poznáním můj světlý minul sen... Tvou bílou ruku držel jsem v své dlani – jak lidé snu Tvůj zrak byl zanícen, jak jejich Tvé mne hřálo usmívání. A když jsem v duši Tvou se ponořil, zřel, dobrota jak perlou v ní se blyští – rád uvěřil jsem, že jsem s Tebou byl kdes na ostrově dalekého příští... 93 OBSAH.
*Ze sbírky: Když se připozdívá. **Ze sbírky: Světla a bludičky.
Strana Ó, chtěl bych mluvit jako moc mající7
I. SNY EVANGELICKÉ. Cizoložnice11 Dcera Jairova14 **Kristova obět16 Na hoře Olivové18 Magdalena20 *Pod křížem28
II. VYKOUPENÝ SVĚT. Království moje není s tohoto světa33 Lidská zloba35 Milujte i nepřátely své37 **Auto dá fé39 Mistr Jan41 Pokoj vám!44 *Bůh láska jest47 Kněz Páně50 *Pane, kam kráčíš?52 **Legenda54 *Adventní55 Dobrý pastýř57 **Za Kristem!58
95 III. PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ! Strana Vánoční61 Nejsem hoden...63 **Dobro a zlo65 Příteli68 V bolesti69 Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost70 *Pojďtež ke mně všickni72 Dva boháči74 Setkání76 Blahoslavení78 *Velký pátek80 Dva světy82
IV. SEN 87
(Vydáno dne 3. dubna 1903.)
Opravy: Str. 19. verš 3. s hora čti: anděl snu (místo: su). „ 27. „ 6. „ „ Ach ne místo: A ne). „ 6.28 „ 6. z dola „ velká (místo: nelká). „ 39. „ 6. s hora „ staletí (místo: století).
E: tb; 2006 96
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hejda, Antonín; Tuček, Bedřich; Leschinger, Edvard
(V Praze - Nakladatelství Hejda & Tuček Knihkupectví - Tiskem Edvarda Leschingra v Praze. Vydáno dne 3. dubna 1903.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 96