MAGDALENA.

Jan Rokyta

MAGDALENA.
I. I.
Kdo na ni hléd’, měl buď jen pohrdání neb chtivou tygří žádost ve zraku – však před Nímž chodí pověst zázraků, jak Ten se tichým zrakem ohléd’ za ní, když kráčel kolem roven oblaku? Ach, co v tom mírném oku všecko četla, jež na ní dlouze, tiše utkvělo? Cos jako slza se tam zaskvělo, jak dálných souhvězdí by vzplála světla, z nich soucit linul její na čelo... On dávno zmizel v dálce se zástupy, jež shromáždila žízeň Jeho slov, byl těšitelem trpících a vdov, všech, kteří vzlykají a úpí, jichž roucho chudé jest a chudý krov – Však Jeho pohled stále v duši tkví jí, zří, jak se na ni tiše zadíval, jak za sebou by tajemně ji zval – a nemá klidu, v noci sen ji míjí a marně hřích ji k sobě vyzýval... 20 Ó vrať se, vrať se, Nazaretský Kriste, TyTy, synusynu, požehnané Marie, Ty, před nímž prorok Křtitel malý je – ať utkví na mně Tvoje oko čisté a slza pokání mne zalije!... II. II.
A Ježíš přišel jako vánek máje, jenž nový život nese v dálky niv, květ mírným dechem kouzlí do oliv – a lidem zdá se, ztraceného ráje v svět že by navrátit se mohl div... Zas uzřela Jej v středu učenníků, již opustili síť i udici a šli, kde světlo zřeli zářící, jež vyšlo bídě slepých, ďábelníků, v němž spásu svoji zřeli hříšníci. Všel potom pod krov domu Šimonova a used’ v čele jeho za stolem – i přišla zlíbat Jeho šatu lem, by utkvěl na ní Jeho pohled znova, tak lidský, soucitný, tak tich a něm. Jak udýchána k Jeho nohám klesla, když pod krov fariseův vešla v chvat, jak tiskla k horkým retům jeho šat! Ach, očí k tváři svaté nepovznesla, již láskou věčnou musí milovat... 21 Vše hříchy života ji strhly k zemi a k nohám Svatého ji sklonily – a slzy z očí se jí ronily a tekly, tekly, tekly ručejemi a všecku lítost srdce prolily. A s hlavy její spadly zlaté vlasy, v nichž hořel kdysi hříšných květů nach – i skryla svaté nohy vlasů ve vlnách a rudozlatým leskem jejich krásy s těch nohou utírala země prach... A mastí drahou nohy pomazala, jež ku spasení lidstvu kráčely – a slzy její dál je smáčely, a polibky je svými pokrývala, rtů hříšných posvátnými pocely... III. III.
A uslyšela svatá Jeho slova, když prohléd’ Šimonovo myšlení tak tvrdé o ní, jako kamení – „žeť věděla by hlava Prorokova: ty slzy z hříšných očí pramení.“ Ach, jakou hudbou zněla srdci ženy, v něž padal buď jen pohrdání sníh, neb utajený, mrzký ďábla smích, když krásou jejích údů opojený ji líbal, objímal a tiskl hřích!... 22 O dlužnících dvou podobenství pravil: „Ten pět set dlužen byl, ten padesát, a když neměli dluh svůj z čeho dát, on odpustiv jim – oba dluhu zbavil. Rci, kdo z nich víc ho bude milovat?“ Jak zaplesalo srdce Magdaleny, když Šimon rozsoudil, jak cit jí děl: žeť ten, kdo více peněz v dluhu měl – a Ježíš, slzou její pokropený, když řekl: „Tak jsi právě pověděl.“ Ach, ona ví, že pět set dlužna byla, ví, jakou láskou musí zahořet, když dluhu zbaví ji ten svatý ret, v nějž dříve ještě navždy uvěřila, než slova zvuk jí s něho k srdci slét’... A do duše až proniklo ji chvění a teplého cos k srdci sáhlo jí, když uslyšela v citů příboji: „Jsou hříchové ti tvoji odpuštěni, jdi, ženo Magdaleno, v pokoji...“ IV. IV.
Ach, ano, pokoj našla od té chvíle: kde hlodal červ, tam vešel svatý klid, z tmy těžké noci vzešel jitřní svit, hrob černých vášní skryly květy bílé, hřích slzou lítosti byl navždy smyt... 23 Co leskem vábilo ji, opustila, a v Krista šlépějích šla v chudobě, ni jehlice, ni spony na sobě – jen jeden velký poklad utajila a skryla na dně v srdce nádobě. A poklad rostl jako zárod kvasu a celé srdce po kraj naplnil, i přetekl a vniknul do všech žil, i proniknul ji od paty až k vlasu a tělo jí i duši vyplnil. A poklad rostl hořčičné jak zrní, jež zaléváno slzí přívalem svůj kořen zapustilo v kyprou zem a stromem vzrostlo nad býlí a trní, a ptáci nebes přebývali v něm. A v jeho větvích písně lásky pěli o Pánu, který vyšel přetiše, by oral brázdu tvrdé na líše, by rozsévač byl, pastýř dobrý, bdělý, Syn Člověka, zván jménem Ježíše... V. V.
A s láskou v srdci šla, kde hlava svatá jí v zlaté gloriole zářila, po Judstvu v zástupu s Ním chodila – až popadli Jej, dali v ruku kata, jež na dřevo Jej kříže přibila. 24 Ó kde, ó kde tak veliké jsou hory, jež zoufalství by její přikryly, když tvrdým hřebem ruce probili, jež dobro nesly pro vše lidské tvory – když na kříž její Lásku vztýčili! Ó kde, ó kde tak hluboké jest moře, by nad bolestí její vzkypělo, by ve hlubinách svojich zavřelo a skrylo její nekonečné hoře – když na kříži jí všecko umřelo!... Ó zemězemě, chvěj se, skáloskálo, pukej žalem, svousvou, slunceslunce, zakryj tvář v tmy černý šat, opusťteopusťte, praotcovépraotcové, Josafat a přijďte v zatvrzelý Jerusalém zřít, On že, Kristus, musí umírat! Ach po všem, po všem!...Zvolal „Dokonáno“,„Dokonáno,“ když Matce za dceru ji dal... jí hrůzou v tváři tuhnul každý sval – a každý hřeb, jímž Krista zprobodáno, jí hrotem v její srdce pronikal. VI. VI.
Již pustá Golgota se k nebi pnula a v město rozprchly se zástupy – jen k nebi čněly kříže potupy... Své lokty kolem dřeva ovinula, již nemá slzí, nelká, neúpí... 25 Sny přišly k její hlavě rudozlaté o dokonané právě oběti – by s lidstva sňato bylo prokletí, ty ruce probodeny byly svaté, květ nejkrásnější skosen v podletí... A s Ním i její Láska krvácela... Ach, snad i ona snímá neřesti, snad nezměřenou svojí bolestí trn snímá potupy a hanby s čela všech Magdalen, jež klesly v neštěstí?... Ó neslyšela, jak se zasmál za ní, jenž Pána kdysi v poušti pokoušel – jen hrůzou její duch se chvěl, když divné vidění jí táhlo skrání o příští lidstva, pro něž Kristus mřel. Zas viděla tam vládu zákonníků, jak lidu vzali klíče umění, i fariseů zřela dychtění po tučných obročích, po skutcích díků za pokrytectví, klam a mámení. Jak svět ovládli jménem Spasitele, jak dělili se o něj s Césary, jak plné byly jejich poháry, jak sukně jejich byly zlatem skvělé – co lid byl změněn v skot a soumary... 26 A dále zřela bílé ruce spjaté s všech konců země k nebi prosící – to Magdaleny s hanbou na líci k své spáse zvaly jméno Krista svaté – – však Kristus umřel před let tisíci... AAch ne, ó ne, to sen ji strašný tlačí, v nějž světla odvěký se vtělil sok – vždyť Ježíš káže v Judstvu třetí rok... Však čelo její krev tu s vodou smáčí – zří: žoldnéř vrazil kopí v Kristův bok... 27

Básně v knize Za Kristem: