VELKÝ PÁTEK.

VELKÝ PÁTEK.
Je velký pálek, Kristus umírá. Tvář slunce pohltily černé chmury, tmy hrůzy smrtelné se níží s hůry a bolest sáhla k srdci vesmíra. V noc děsnou obrátil se jasný den, jen bílé tělo Krista svítí do ní, tvář smrtí zmučená se k prsům kloní – a pod křížem zní věrných pláč a sten. A z hrobu vyšly stíny svatých těl – jich zjev byl výtkou mocným toho světa, že na kříž vbili věštce z Nazareta, jenž lásky zákonem je spasit chtěl. Pak tělo uložili v hory klín; stráž silnou k hrobu postavili kněží a okem nenávistným hrobku střeží, by nepřišel Ho vzkřísit cherubín. 80 A přišel věrných Jedenácti řad, a se ženami Maří Magdalena – ó, tvrdě vypíná se skalní stěna, a z hrobu Svatého jde smrti chlad. „Proč duch Tvůj, Kriste, vzletěl k výsostem?“ zní ženy hlas, jež na zemi je v křeči, i vzdechy druhých, již tu řadem klečí – však hrobu kámen hluchý jest a něm. A přišli obtížení tíhou vin, hle, k Magdaleně klekla hříšná žena, i publikány řada rozmnožena – a k Jedenácti přistoup zrádcův stín. A přišli obtížení tíhou dní, kdož hladovi jsou, zmozolených rukou, i myslitelé s pochybnosti mukou – a všichni, kdož jsou tady poslední... Viz, před Tvým hrobem valný zástup vzrost’, ó, Pane, kdy se připozdil čas denní, a čeká v srdcích Tvoje na vzkříšení, jenž chudý byl’s a pýchy mocných prost. Zde před Tvým hrobem v strasti nejvyšší my všichni bídní lkáme, ruce spjaty: ó, v našich úzkostech nás utěš, Svatý, vstaň, narozený z ženy Ježíši! 81