DVA BOHÁČI.

DVA BOHÁČI. Matouš XXV, 40; XIX, 23–24. Lukáš XVIII, 25.
Na kámen u cesty sed’ žebrák starý i otíral dlaní spocené čelo; zřel vlniti se žírných lánů dary a vše jak se v záři sluneční chvělo. Ach, pro něho tu ani stébla není, je chudý jak tráva neplodných stvolů, on milosti chléb trpký jídá denní, jen drobty, jež spadnou s boháčů stolu. V tom hrčel vůz kol schátralého kmeta, v něm otylý prelát v purpurném rouše. Na muších křídlech závist k starci slétá, to ďábel je skrytý v bodavé mouše. Již na spocené čelo jeho sedá a žíhadlem jed svůj do krve vpouští – a žebrák z hádanky už východ hledá, proč jeden má ráj, co druhý jde pouští! 74 Však v tom, jak v bolesti své přivřel oči, zřel Pána kol nést se v bělostné říze; ni květ se nepohne, kam nohou kročí – ó, tak jej vždy vídá ve svaté knize! A hned mu z Písma zatanula místa, jež čítá, když život dává mu hloží: že nejmenší zde bratřími jsou Krista, však boháčům těžko vjít v Království boží... l zdvihnul hlavu. Zří, vůz nezastavil – již zmizel, jen z dálky rachotem zní to... A ruky rozmachem se mouchy zbavil – i bylo mu v srdci boháče líto... 75