KRISTOVA OBĚT.

KRISTOVA OBĚT.
Vstal. Rozechvěl se hlas, jak oko Jeho tklivý, jenž mluvil k zástupům a všady konal divy: „HIe, to jest tělo mé; ó, všichni z něho jezte – že ještě zejtra dám je za vás v obět, vězte.“ Chléb lámal, rozdával, a všichni z něho jedli. Než kdo z nich k slovu vstal, než zraků k Němu zvedli, děl: „To jest moje krev, z té všichni pijte, drazí, ó, zejtra za bratry se v černou hmotu srazí. Ó, povždy k druhu druh se v lásce, bratři, viňte, a co jste viděli, mou na památku čiňte.“ A zase lámal chléb, své tělo s nimi dělil, pít dával z kalicha, jejž krví svojí přelil. A pilo dvanácte, a pili z hroznů révy, a nerozuměli synové z matky Evy, co Mistr jejich děl – a zněly jejich řeči, a srdce Mistrovo, to svíralo se v křeči. 16 Pak přišla hrozná noc a hrozné lidstva ráno... On, rozpjat na kříži, již zvolal: „Dokonáno“ – již obět skončena, a slunce v mracích stálo, nuž ite, missa est – či ještě vám to málo?... Ba málo, Ježíši, Tvá obět marná byla, jen symbol ze všeho a temná slova zbyla, jen víno v nádobách a bílé, přesné chleby, a z kovu obraz Tvůj, přibitý na kříž hřeby. Že „na památku Tvou“ má láska vládnout světem, že každá rána Tvá má bílým zarůst květem, to oni nechápou, jen symbol zbyl a slova – a proto, Kriste, přijď se obětovat znova!... 17