BLAHOSLAVENÍ, KTEŘÍŽ PROTIVENSTVÍ TRPÍ PRO SPRAVEDLNOST...

Jan Rokyta

BLAHOSLAVENÍ, KTEŘÍŽ PROTIVENSTVIPROTIVENSTVÍ TRPÍ PRO SPRAVEDLNOST...
Píšeš mi, bratře: „Šťasten jsem bolestí, zmučenou duši mou objímá Bůh; kéž osud kmen můj z všech větví oklestí, kéž je mi život korunou neštěstí, strast kéž je poslední v žití můj druh! Její kéž pocel poslední zahoří na zprahlých, horkostí zčernalých rtech, loď má ať zhyne zbouřeném na moři, v divokých skalách mračného pohoří prsa ať vydechnou poslední vzdech!... Korunu z trní ve skráň ať vtiskne mi, důtkami ztýrá mne vládce mých cest, ret můj ať hrůzou bolesti oněmí, ať nemám klidu široké na zemi, plamínky ať mně mých pohasnou hvězd. Život ať změní v tvář se mi Medusy, hadího sykotu pln ať je sluch, chlebem mým ať jest kamení od luzy, žádný můj den ať nekončí bez hrůzy – v ní budu tušit, žeť blízek mi Bůh...“ 70 – Hořká to slova, těžká jak kamení, svírají hrdlo jak železná pěst – v ztraceném ráji lidském se pramení, na prahu rostou lidského určení, kde byla zaseta muka a trest. A přece byl tu, kdo je chtěl vypleti, v pole chtěl rozhodit hrst dobrých zrn, s hroudy chtěl sejmout odvěké prokletí, skláněl se, Svatý, s žehnáním k dítěti – za všecko údělem byl mu jen trn. Údělem za vše bylo mu rouhání, slina a pošklebek, nevděku tíž, za vše mu vřelá krev tekla po skráni, Golgotu dostal na konci poslání, do údů hřeby, v plec přetěžký kříž. Kdo trpěl více z všelidské rodiny? Ke komu spíš se schýlit měl Bůh?... A On přec v smutku poslední hodiny: „Bože můj, proč’s mne opustil jediný“,jediný,“ zvolal – když tělo již opouštěl duch... 71