LIDSKÁ ZLOBA.

LIDSKÁ ZLOBA.
Kdes octnul jsem se v temné síni; jak v žaláři jsem trnul v hrůze, můj horký dech zde tuhnul v jíní a děsil jsem se vlastní chůze. Zde mučidla a pouta, kříže a důtky, řetězy a hřeby, šíp, kopí, závory a mříže – a v změti té se lebky šklebí. I nevinné zde péro leží, tu koruna se s mečem válí a kniha, na níž čísti s těží: „Řád otrokům, by poslouchali.“ A tam, toť vládce v této kobě; bez hnutí v temném koutě sedí jak socha, pohřížen sám v sobě, posupným zrakem k zemi hledí,hledí. 35 V ret dolní zaťaly se zuby, že potřísněn jest vřelou krví – a v očích jaký vyraz hrubý se usídlil v stín černé brvy! Pěst jako v křeči hřeby svírá a druhá kladivo již chystá – a zdálo se mi, že, kam zírá, zřím rozpjatého k mukám Krista... Tich přidružil se Smutek ke mně a v objetí jsme vyšli oba. Zapadly dvéře – na nich v temně jsem četl nápis: Lidská Zloba. – 36