NEJSEM HODEN...

NEJSEM HODEN...
Ne, ještě nejsem hoden, Pane, bych uzřel tváři Tvoji svatou, ni řeménky bych na obuvi Ti rozvázal, již depceš patou. Sic ve snách vídám vlas Tvé hlavy jak proudy tekutého zlata – však cítím, duše má v mém těle žeť příliš s hroudou země spjata. Že hluboko v tu hroudu zarost’ mé duše, bytosti mé kořen – že příliš velkou láskou přilnul jsem k hlíně, z níž jsem, bídný, stvořen. Když jiný drze v tvář mne bije a šlape květy mého štěstí – já nesplácím sic ránu ranou, však v bolesti přec zatnu pěsti. 63 Když tvář mou poskvrňuje slina a smích mou duši děsí hrubý – já neklnu, jsem tichý sice, však raněn zatínám přec zuby. Já odpouštím a nenávist jsem jak býlí vyplel ze svých tratí – však loupežníky svého štěstí přec nedovedu objímati. Přec nedovedu políbiti ret, jenž mou hlavu třísnil hanou, přec nedovedu ruku stisknout, jež spočinula na mně ranou... Ne, ještě nejsem hoden, Pane, bych uzřel Tváři Tvoji svatou, ni řeménky bych na obuvi Ti rozvázal, již depceš patou. 64