SETKÁNÍ.
Den v západu rudém přísvitu pozvolna vadne;
květ žhoucího slunce znaven se k obzoru chýlí,
stín zhlcuje lačně barvy, jež hořely za dne,
a kovový zvonek nad ztichlou dědinou kvílí.
Dva chodci se cestou potkali, ztracenou v polích.
Ten v hrubé byl bluze a mozoly kryté měl dlaně,
prach vyprahlé země na nohou černal se holých,
vzdech z ňader se dral a ruka skráň přejela maně...
A druhý, jenž k němu v poli se bez řeči přidal,
byl jako on chudý a jako on nohy měl bosy –
však divný jas v jeho zjevu se s chudobou střídal,
a zrak jeho – kalich blankytný plný byl rosy.
Tak tiše šli spolu, jako dva od dávna bratří:
když sejdou se, oko hluboce do oka padne,
dvě bratrské duše do hlubin srdcí si patří –
však oněmnou rty a slovo z nich nevyjde žádné.
76
Tak tiše šli spolu; velikost chvíle Čas tušil,
svou o hůl se opřel, zatajil dech svůj a stanul.
Kol hluboké ticho cvrček jen v obilí rušil
a dýchání větru, zrajícím žitem jenž vanul.
Den vadnul – však jiný, jasnější, bělejší vstával
z chmur tesknoty v srdci druhého, jenž se chvěl v hadrech:
div divoucí! místo zoufalých povzdechů – nával
se neznámých citů vlnil mu radostně v ňadrech.
A najednou zraky obou se potkaly chodcův
i v bratrském stisku dvoje se schvátily dlaně:
ach, chuďasu bylo, dávno jak v dětství hlas otcův
když čítával v Písmě útěšné poselství Páně.
Tak v západu slunce pevné se stiskly ty ruce.
A Svatý děl: „Bratře! V růže ti trní dám zkvésti:
když na Horu Lebek stoupal jsem v smrtelné muce,
tys jediný kříž mně, Šimone, pomohl nésti!“ –
77