DVA SVĚTY.
Kolébka má stála v smutné jizbě chudých,
chovala mě bída, bratrem byl mně chlad –
teď, když slunce stojí ve oblacích rudých,
kdy mým druhem stálým v lichých dnech i sudých
neukojitelný duše mé jest hlad –
kdy ji vidím nahou bez naděje šatu,
beze šperků snění, bez illusí zdob
unikati světu v svého smutku chatu,
v skrytě oplakávat přemnohou tak ztrátu,
kdy se víc vždy blíží brána tajů, hrob:
K vám se zase vracím, z dětství bratří moji,
jimž je tvrdá země, jimž je tvrdý chléb –
na jejichž však bedrech svět vždy stál a stojí
na plecích jak obra, jehož vše se bojí,
jenž však tíhu snáší, spoután jsa a slep.
K vám se vracím, bratří zmozolených dlaní,
tváří zvětralých, jež úpal slunce sžeh’,
obtížení ze všech nejkrutější daní,
věčně strádající, věčně utýraní –
k vám se vracím zase, bídnější vás všech.
82
Ať je spolu, k sobě ode vždy co patří,
voda vždy jen s vodou, olej s olejem.
Pracoval jsem za dva, trpěl povždy za tři,
býval umlčován jako vy, ó bratří –
z vašich běd jsem vyšel, nuž, zas s vámi jsem!
Jako já v své strasti jiní k vám se vrátí,
každou hodinou jich valný roste řad,
jako vám, i nám všem – bída byla máti,
otec – přísný osud, jenž nám nedá spáti,
ze snů probouzí nás v zimních jiter chlad.
Jako váš – i naše prastaré jsou rody,
vznik náš v temnu věků, na úsvitě dob,
na březích jsme Gangu jedli stromu plody,
z jehož kořenů se prýští žití vody,
jehož větve rostou v nebeský až strop.
Od věků jsme rostli – trpících dva světy,
vy v své bídě, a my s trýzní Hamleta,
vy na zemské hrudě, my se svými vzlety,
vám rost’ bodlák s trním, nám zas hořké květy,
obou pouť však byla stejně prokleta.
Tak jdem’ věky spolu neznajíce sebe,
nevědouce ani, stejný žeť náš rod –
a přec stejně obou vzdáleno jest nebe,
stejný nepřítel nám síly naše střebe,
pro vás jako pro nás ostří má a hrot!
83
Však z těch obou proudů valná bude řeka,
jejíž velký cíl jest v moři odvěkém.
Dlaně v pevném stisku – tvrdá ta, ta měkká –
půjdem’ v šero věků...Kristus na nás čeká,
sejde k nám – a s námi bude člověkem...
84