Já z Vršavy domů jsem šel. Byl počátek září,
den jasný a klidný. Svit veselý na vodě hrál,
leč s požaté louky s otavy vůní stesk tajený vál,
a s úhorů pustých a se strnisk holých tušení stáří.
Les přemýšlel věrný. Skryt větví, pozorným okem
v práci ustavší datel mé pohyby střežil.
Mou probuzen chůzí za každým krokem
vřes chocholky růžové zdiveně zvedal a ježil.
A nežli k mýti jsem došel, kde líska
a divoká malina roste, já náhle stanul jsem, tuše,
že přišla proměny chvíle, že veliká radost je blízka,
že blízka mi jest, že na mne se dívá krajiny duše.
Jak blaženým chopeno vírem mé umdlelo srdce. Tála
a jihla v něm stará, kamenná bolest. Důvěryplně a sladce,
jak bývalo v dětství, se přivilo k ní, jež u mne teď stála,
k své matce,
k své matce, k své rodičce chudé, jež všecko, všecko mi dala,
jež vracela radost, lásku a mír, těšila, posilovala.
A všecko bylo mi jasno v hodině této:
Že krátké bylo mé jaro, že brzy přejde i léto,
dnů slunečných poznavši málo. Že věren musím jí býti,
že nemohu změnit své duše. Jak ty i já musím žíti.
Jak tvůj byl dosud můj život i bude: těžký a tvrdý,
a rychle míjejí dnové práce prosté a pilné.
Svůj úděl nelehký, úděl pravdivý, hrdý
z tvé ruky přijal jsem, matko. Poznáním silné
a vědomé sebe tvá láska vše nahradí duši. Bude ji hřát
a v radost promění čistou hořkost ústrků všech.
A moje chvíle až přijde, já k tobě vrátím se rád
a ještě uhodnu spící
v šumění javorů starých – tvůj nad synem zdušený vzdech
a v tichém kanutí listů – pláč smířený, ulevující...