Ó jak se rozjasnila stráň,
Ó jak se rozjasnila stráň,
když na ni slunko padlo zrána!
Jak modrá byla nebes báň,
jak čista, bouří vykoupána!
Jak bylo klidno! Smrk i bor
druh podle druha mlčky stojí,
jen občas v tichý rozhovor
se zahloubá to vážné chvojí,
zhloubi si časem vzdychne hvozd,
jak ze sna zazmítá se smrčí –
a zas již nebes hlubokost
i stromy vůkol mlčí, mlčí;
tu stojí, v půdu vnořeny,
tu životy své drsné žijí
a mozolnými kořeny
25
z ní živiny a sílu pijí.
Den srpnový se rozedníval
a probouzel se jitřní les.
Hoch přede dnem už byl tu dnes,
ty loňské zlomy vydobýval.
Stín ležel ještě pod lesem
a lukou mlha válela se.
Však stráň! Jen slunce vlítlo sem,
již září v berylovém jase,
již silicemi zavoněl
i vzrostlý les i mladič hustý,
zajiskřil rosou, hmyzem zněl
keř ostružin, mech kyprý, tlustý,
růžovost veškeru své řízy
na odiv prostřel sličný vřes,
bělostné v slunci blýskly břízy,
zadýmal starý, vlídný les.
Hoch, objav smrku teplý kmen
a opřev hlavu, odpočíval.
26
Do nebes modrých zamyšlen
za párem ostřížů se díval
a viděl: Oblak na oblak
se vyvaloval na západě,
a oblohou, kam stihl zrak,
šly v bílé, mlčelivé řadě,
jak borů světlé vrcholy
se kolébaly na blankytu,
ty lodi bílé šly a šly,
pluly a pluly v tichém svitu,
vnořeny v nebes hlubokost,
šly bílé, tiché, zamyšleny,
tam toužíce, tam unášeny,
kde v modrou dál se ztrácel hvozd.
Kazajku shodil: „Vzchop se, vzchop,
můj topůrku, a k dílu ruče!
A bij a mlať a tluč, eja hop,
jak bednář tluče na obruče!
Sluníčko jasné, vítej, vítej,
28
dřív nežli zvíš, jsme suku blíž,
hej bim a prásk! jen výš, jen výš,
topore, ke všem čertům lítej!“
I smál se v slunci starý les,
až korunami smrků kýval.
Hoch, v očích zář a v srdci ples,
na celé kolo v lese zpíval:
„V úvozu cestu spravil jsem
a ve stráni jsem pařez dobyl.
Přes potok dole pod kopcem
most kloudný s brlením jsem zrobil.
Veverka, rudoch-černochvost,
už v borku ke mně přivykla si.
Mne znají zde, i já znám hvozd,
mám rád jej s jeho tvorů hlasy.
Vždyť mnohdy v noci: spím už, spím,
a ještě zpívat slyším ptáky,
ohromné ve snu nacházím
choroše, hříbky, kameňáky.“
29
Zelené vršky borovic
v blankytu vlají usměvavě.
Směje se stráň. Ne, nechtít nic,
jen v srdci klid a jasno v hlavě,
cit živý v prsou hlubině,
za každou žití vděčen chvíli,
se dívat s láskou, v dubině
jak poletuje motýl bílý,
jak v kapce smolné blýská třpyt,
jak pavouček svou síť si spřádá –
a z lásky k světu učinit
vždy rád a více, než si žádá.
Hoch přede dnem byl v lese dnes,
ty loňské zlomy vydobýval.
Jak moře slavně hučel les,
pták-ohnivák mu k práci zpíval.
30