Předzpěv
Proud rytmu mě chopil, nese mě, nese,
líbá a svádí.
V mém srdci se ozývá jak v jitřním lese
radost a mládí.
Z radosti té dnes o něčem
básniti budu:
koruna stromu ve větru jsem
a hudu.
Vítej, pějící, tančící vlno,
chyť mě a nes!
Bezelstně, nezáludně,
důvěřivě i cudně
všecko, čím nitro je plno,
vypovím dnes.
9
Tak pramen v lese, ráz a ráz,
živý se zrodí z lůna skály;
zří hlubokou rokli, prudký sráz,
i váhá, neví, skočit má-li.
Než slunce svítí a volá svět,
touha, ach, touha srdce stiská
a nová peřej doráží, tryská
tam z hlubin... Když už, raději hned!
A zrak než promneš, než nabereš dechu,
již uhání, zpěněn, bez oddechu
pět stop širokým korytem
se valí rytmy lehkonohými,
dovádí, šplíchá, výskne si v něm,
zahraje duhou, zazvoní rýmy,
radostí houkne, že skočil s hor,
že poběží lesem a luhem,
že každý kvítek a každý tvor
ho nazve bratrem a druhem,
že hude a šumí,
jak chce a jak umí,
10
jak srdce si žádá a velí –
a zpěvnou svou řečí
že srdéčko něčí
snad potěší, rozveselí.
A bude on vám vyprávět
o tom, co všichni dobře znáte,
nač rádi vždy si vzpomínáte:
o šťastné době dětských let.
11
Mezi elfy
Tys asi na skalisku bílém spal
uprostřed národa snů.
Filopatris.
[13]
V hluboké roklině horské, kam slunce nevniklo ještě,
V hluboké roklině horské, kam slunce nevniklo ještě,
ač smělejší každého rána oblohou rozpjalo kruh,
sníh poslední ležel; jej strávily mlhy a deště,
byl zhublý a zčernalý všecek, ubohý druh.
V jeho zestárlém srdci už nebylo síly ni citu,
vždyť dlouho v něm hlodalo hoře a tajný drtil je žal.
Zahořklo, ztvrdlo a zpustlo. Sníh ležel v rokliny skrytu,
nemaje již, več by doufal, hrd příliš, než aby lkal.
V syrové temnotě rokle, zaryt v mlčení chmurné,
vzpomínal na doby slávy, kdy cářil sveřepý Mráz,
bohatýr-železná pěst. Na brůně přicválá vzpurné,
mávne – zděsí se řeky, udeří – ztrne vše vráz.
15
Pyšné to bývaly časy! Němo a bílo vše kolem,
bílé mlčení vůkol. Jen časem skála či kmen
s rachotem zlomí se ve dví. A jindy lesem i polem
divokých metelic rej, skučení, výskot a sten
a báje barev a světel v křišťálných palácích ledu...
Junácké byly to časy! Pak přišla hanba a pád. –
Sníh ležel v temnotě rokle, zlo v srdci duse a bědu.
Jediné zbylo mu přání: zemřel by rád.
Leč kdysi, když procitl zrána, jinak je: divně a lehce,
lehce a volně se dýše, v rokli je světlo a jas.
Sníh na luka v údolí hledí, zraku věřiti nechce:
širé se bělají luhy jak tehdy v radostný čas.
To slunce do rokle vpadlo. Krunýřem ledové kory
se probíjí k starcovu srdci, v něm jihne již kamenný žal.
Blažený sněhu byl zánik. A vysoko stříkaje, s hory
v údolí k sněženek trsům mladý pramen se hnal.
16
Zadulo z jihu; a o překot
Zadulo z jihu; a o překot
sněhy po roklích tály,
na lukách plochy rozlitých vod
v slunci se leskly a hrály,
již chumáči orsejů žlutal se luh,
již kučeravěly břízy,
pln slunce, opojně silný byl vzduch,
hnaly a tryskaly mízy,
již tisíce pramenů nedočkavých
v hlubinách pod zemí hřmělo,
svět nový byl zpěv a nový byl smích,
vše ožít, vše milovat chtělo.
17
Pod nahým olšovím potok se hnal,
vzpínal se, pěnil a hučel
a voláním jarním se rozléhal
les nad ním a zvučel
a zvučel, výkřiky novými zněl,
parami syrými kouřil –
a potok se hnal, valil, uháněl,
korytem bouřil.
Šel po břehu tehdy z dědiny hoch,
v holínkách brodil se brody;
kry poslední, jaru by napomoh,
srážel do kalné vody. – –
––––
Jdou noci a dny. Již úhory schnou,
lučina jedna je kytka.
Po dešti májovém pojednou
jak skočila žitka!
18
A smělejší slunce již rozpíná kruh
lazurnou nebeskou bání.
Rtů tisíc k polibkům nabízí luh,
rtů tisíc k milování.
A zvíře tulí se k zvířeti,
ku ptáčku ptáček sedá,
Vesně, dívčince, dítěti,
vzdech ňadérko zvedá,
tvá ňadra, tvá kolena chvějí se, ach,
tvůj klín se šíří –
a jinocha krev bije na poplach,
v ní polnice k útoku víří,
v sloup zornice gazelí, na rtu ret,
kam, blažená, klesáš?
V ohnivém víru se zatočil svět.
Ty pláčeš. Ty stenáš. Ty plesáš. – –
––––
19
Zkrocený vítr do zmolin leh,
prameny tichnou.
Mladičké matky ve hnízdech
nad ptáčaty vzdychnou.
Aj, kterak si kurážně provádí len,
očkem jak modrým se kouká!
A oves! Kterak je urozen!
Jak žene, jak vzhůru se souká!
Ztemněly tůně. Brunátní svět,
pšenice vlní se rusá.
Blesk pyšný v očích, rty – purpurný květ,
car Léto údolím klusá.
Fanfáry břeskné horami zní,
měděné cymbály zvoní,
ohnivý přelud jsou úsvity dní,
bor smolami voní.
––––
20
Hoch s potokem tehdy se pobratřil:
ve hvozdech Zakleté hory
životem dobrým a tichým žil,
sám s lesními tvory,
s elfy a skřítky. Řeč lesní měl,
jíž lidstvo nerozumělo:
Dafun Amlun a Banagel,
amunde andamello...
Kolčavy doupě ve strži znal,
věděl o hnízdě vraním,
měl sluje a jeskyně v dutinách skal,
krásně sypané stlaním,
své poklady se skřítky skrýval sem,
kol ohně v nich sedali kruhem – –
ale ten potok tam pod lesem
přec nejlepším stal se mu druhem.
21
Již klidný mezi mladičem
a lukami pod horou teče;
tím jasnější je voda v něm,
výtečná, ostřejší meče.
––––
V něm peřeje vrou vln veselou hrou,
v něm písčiny ve slunci svítí,
spí pod olší klenbou zelenavou
v něm hluboké zátoky v sítí.
Tam bahnem a pískem se natíral,
z vln houkal, juchal a řičel,
nahý a rudý se mýtinou hnal,
jak šipka lukami fičel,
zas na káně, nad lesem kroužící,
naznaku leže se díval,
a srdce by skonejšil toužící,
vylezl na strom a zpíval,
22
zpíval a houpal se ve větvích,
či tančil a kroužil sečí
a rusalky v sítinách, výskot a smích,
naň volaly rusalčí řečí. – –
––––
Jak zešedlo nebe! Vod pohasl lesk,
z utichlé louky chlad věje.
Po lásce zašlé tajený stesk
v očích i hlasech se chvěje.
Rys bolný kol úst, v zem upřev zrak,
jde Podzim. Úsměvem skrývá,
co cítí. S něhou, laskavě tak
ještě se do kraje dívá,
stanul. Znaveně na kámen
na mezi zchladlé si sedá.
Tvář do dlaní skryl. Přerytý sten,
pláč zdušený prsa mu zvedá.
23
Ó, jinak mlčící borovinou
hoch do dubí pod skalou zašel
a pod listím, tam, kde hustiny jsou,
on elfa mrtvého našel.
Pln babího léta byl prořidlý les,
teskně si šeptalo sítí.
Motýlek poslední hrál si dnes
v umlklé mýti.
24
Ó jak se rozjasnila stráň,
Ó jak se rozjasnila stráň,
když na ni slunko padlo zrána!
Jak modrá byla nebes báň,
jak čista, bouří vykoupána!
Jak bylo klidno! Smrk i bor
druh podle druha mlčky stojí,
jen občas v tichý rozhovor
se zahloubá to vážné chvojí,
zhloubi si časem vzdychne hvozd,
jak ze sna zazmítá se smrčí –
a zas již nebes hlubokost
i stromy vůkol mlčí, mlčí;
tu stojí, v půdu vnořeny,
tu životy své drsné žijí
a mozolnými kořeny
25
z ní živiny a sílu pijí.
Den srpnový se rozedníval
a probouzel se jitřní les.
Hoch přede dnem už byl tu dnes,
ty loňské zlomy vydobýval.
Stín ležel ještě pod lesem
a lukou mlha válela se.
Však stráň! Jen slunce vlítlo sem,
již září v berylovém jase,
již silicemi zavoněl
i vzrostlý les i mladič hustý,
zajiskřil rosou, hmyzem zněl
keř ostružin, mech kyprý, tlustý,
růžovost veškeru své řízy
na odiv prostřel sličný vřes,
bělostné v slunci blýskly břízy,
zadýmal starý, vlídný les.
Hoch, objav smrku teplý kmen
a opřev hlavu, odpočíval.
26
Do nebes modrých zamyšlen
za párem ostřížů se díval
a viděl: Oblak na oblak
se vyvaloval na západě,
a oblohou, kam stihl zrak,
šly v bílé, mlčelivé řadě,
jak borů světlé vrcholy
se kolébaly na blankytu,
ty lodi bílé šly a šly,
pluly a pluly v tichém svitu,
vnořeny v nebes hlubokost,
šly bílé, tiché, zamyšleny,
tam toužíce, tam unášeny,
kde v modrou dál se ztrácel hvozd.
Kazajku shodil: „Vzchop se, vzchop,
můj topůrku, a k dílu ruče!
A bij a mlať a tluč, eja hop,
jak bednář tluče na obruče!
Sluníčko jasné, vítej, vítej,
28
dřív nežli zvíš, jsme suku blíž,
hej bim a prásk! jen výš, jen výš,
topore, ke všem čertům lítej!“
I smál se v slunci starý les,
až korunami smrků kýval.
Hoch, v očích zář a v srdci ples,
na celé kolo v lese zpíval:
„V úvozu cestu spravil jsem
a ve stráni jsem pařez dobyl.
Přes potok dole pod kopcem
most kloudný s brlením jsem zrobil.
Veverka, rudoch-černochvost,
už v borku ke mně přivykla si.
Mne znají zde, i já znám hvozd,
mám rád jej s jeho tvorů hlasy.
Vždyť mnohdy v noci: spím už, spím,
a ještě zpívat slyším ptáky,
ohromné ve snu nacházím
choroše, hříbky, kameňáky.“
29
Zelené vršky borovic
v blankytu vlají usměvavě.
Směje se stráň. Ne, nechtít nic,
jen v srdci klid a jasno v hlavě,
cit živý v prsou hlubině,
za každou žití vděčen chvíli,
se dívat s láskou, v dubině
jak poletuje motýl bílý,
jak v kapce smolné blýská třpyt,
jak pavouček svou síť si spřádá –
a z lásky k světu učinit
vždy rád a více, než si žádá.
Hoch přede dnem byl v lese dnes,
ty loňské zlomy vydobýval.
Jak moře slavně hučel les,
pták-ohnivák mu k práci zpíval.
30
Mrak přivalil se s rachocením táhlým,
Mrak přivalil se s rachocením táhlým,
již slunce zakryl zcela.
Jak při vzpomínce chmurné přítmím náhlým
tvář kraje zesmutněla.
Umlkli pištci v jeteli i vřesu,
to cizí ticho tíží.
Kraj napjat čeká. Vidno proti lesu,
jak dešť se s šumem blíží.
Již krápe, krápe. Mrak se boudí, roste,
hoj, kropitě už prší.
Húm, hučí. Mraku, mraku, zlostný hoste,
tam val se přes návrší!
31
A převalil se. Hahou, již se noří
veliké slunce. Listí
vrb mokrých leskne se, mez rosou hoří
a sarančemi svistí.
Veselé stružky úvozem se hrnou,
zem chtivě vláhu ssaje
a každá jedle, perel náruč plnou,
duhovým vidmem hraje.
Hoch břízku hladí, malou, uplakanou,
panenka! líto je jí.
Po tvářičkách jí ještě slzy kanou,
očka však již se smějí.
32
Cvrčkova píseň
V lese stojí smrk,
štíhlý jako brk,
cvrk,
pod ním jasný ručej hrčí,
pryskyřicí voní smrčí,
voní celý smrk,
cvrk, cvrk, cvrk.
Cvrk, zde doma jsem,
cvrk,
v díře pod smrkem,
zde si žiji, nos nestrkám
do ničeho, jen si cvrkám,
až mě bolí krk,
cvrk, cvrk, cvrk.
33
Přišel dešť a cvrk,
cvrk,
do mé díry hrk,
cvrk.
A já v koutku teď se krčím,
v louži trčím, smutně mlčím,
nezacvrčím cvrk,
cvrk, cvrk, cvrk.
34
Zimní pohádka
(Báseň vánoční.)
Zem svítí popraškem stříbrným,
v zubatém slunci se koupá.
Z chaloupek přímý, modravý dým
k obloze pokojně stoupá.
A jindy zas: vichor z brlohu vstal,
po horách burácí, běsní.
Hoch zamyšlen chodil. Vzpomínal
na druhy lesní.
A jednou, bylo to na Štědrý den,
hlas v srdci zve, volá, tluče.
Z jizby, kde drali, vyklouzl ven,
na lyže houpl a ruče,
35
měch s obrokem na zádech, vyjíždí z vrat.
Za humny fučí a zebe.
Sněhový plazí se za hadem had
a jiskří hluboké nebe.
Tam vysoko, slz jak utuhlých,
hvězd mihá se na tisíce.
A skřípe a sípe pod nohou sníh
a severák bičuje líce.
Na zádech pytlík si ponadhodiv,
kol pasu utáhl šňůru;
kazajku zapjal, do dlaní pliv
a po stráni šněruje vzhůru.
Na kopec vyjel. Dokola kol
sněhové, mlčící kraje.
K lesu! Jak po mýdle přes vrch a dol
jdou lyže, šál po větru vlaje,
36
lyže jen šipí, šupity šup,
tyčkou si nad hlavou krouží,
jak na vlnách letí, přes meze hup,
mha v očích, dech tají se, ouží,
juch, tak si ho mezi podává mez,
až se mu čuček třese.
Už černá se, roste, už blízko je les –
a už je v lese.
Spí chundeláč, zmrzlý a ojíněn,
i v sněhovém kožichu mrzne.
Je temný a tichý. Jen větev či kmen
v něm občas pod ledem vrzne,
až v kostech mu chvílemi zapraští mráz
a zimou se otřese chvojí.
Hoch k potoku sjíždí. Vtom, telemark, ráz,
přibrzdil, stojí.
38
U šípků holých tam pod hrází
divná se rozlévá záře.
Tam po paloučku se prochází
pachole spanilé tváře,
dva jinoši sliční mu po boku dlí,
jich zraky hvězdami planou,
jich perutě skvějí se bělostí
na zemi nevídanou.
A dokola kolem, kam dohlédne zrak,
sněm valný všeliké zvěře;
druh přes druha tlačí se, zvíře i pták,
jich plný je palouk i keře.
A děťátko tleská si radostí,
jak vyhublí zajíci, laně
k němu se tulí, je obskakují
a zrní žerou mu z dlaně.
39
A datli a vrány a tetřevi,
koroptve, staří i mladí...
Pro každého úsměv přelaskavý,
pacholátko je hladí.
Za smrkem přikrčen, hoch ani hles,
v rukou jen čepici žmolí.
A hluboký vtom se rozhučel les,
jak varhany vpadá, a z polí,
z polí a strání Gloria,
Gloria slavné se nese,
bubny jen víří, trumpeta vlá,
pozouny hlaholí v lese,
trará, les v bělostné záplavě,
rampouchy duhami hrají,
led křišťálem jiskří, jásavě
sněhové guirlandy vlají,
40
harf stříbrný chorál mu nad hlavou zní
a kůrové serafů hudou:
„Blahoslaveni milosrdní,
neb na Boha hleděti budou.“
41
Překrásný letní zhášel den,
Překrásný letní zhášel den,
za hory slunce zapadalo,
na hnědou půdu, rudý kmen
již velké světlé pruhy stlalo,
hrál ještě světlem lesa kraj
a zlatě zářil vrchol buku,
leč v nitro lesní beze zvuku,
již beze zvuku vešel taj.
Bor nešuměl, byl modřín tich
i jedle, opodál jež stála,
a jako by tou chvílí v nich
se tichá bohoslužba dála:
byl v mlze siné každý kmen
jak svatyň z nitra osvětlen.
I lesních zřídel hrčení,
42
slyš, náhle jak by zesílilo,
a ještě zřetelnější bylo
kosmatých větví mlčení.
Jedenkrát ještě naposled
svit rudý korunami šlehl,
zachvěl se, zhasl. Naposled,
sluníčko, lásko, naposled,
sbohem! sbohem... I ztemněl svět,
stín černý mlčky k zemi lehl,
ze skalin temno plížilo se,
zalehlo mlází, kleč i vřes,
rostlo tam, rostlo v chladné rose,
objalo tichý, smutný les,
jak neusínající žal,
žal velké lásky, marně dané,
zhrzené lásky, sudbou štvané
a ubité. – Hoch nechápal,
tam v mlází ukryt pod křovinou,
proč nenadálé slzy plynou
mu z očí; proč vše tiché jest
43
jak srdce člověka, jež bilo,
doufalo, plálo, zápasilo,
umdlelo, mlčí. Tiché jest,
už nedoufá. – Hoch plaše vzhlíží,
vše vidí. V prsou divný žal,
netušil tehdy, nechápal,
co tíží je, co tak je tíží.
44
Mezi lidmi
Veselá beseda – radostný den.
Ze staré epopeje.
[45]
Věnování
Půl tuctu rarášků a ďáblíků,
my celou dědinou jsme třásli.
My spolu hráli si, spolu jsme kozy pásli,
ó Honzko Jamborů, ó Franto Sáblíků,
a vyváděli jsme, hor dovádivé děti,
jak dovedou jen kluci vyváděti.
My šťastná léta spolu prožili,
my spolu prali se a měli se přec rádi.
Ze srdcí vašich jas v mé rané linul mládí.
Ba, dali jste mu víc, v ně více vložili,
vy chlapci z pazderen, vy dělnic chudých synci,
než kdyby bylo rostlo mezi princi.
47
To z hor bych nesměl být, abych se bál.
Ať peskuje mě kakabus a plísní!
Vás nezbednou chci oslaviti písní.
Již ve vzpomínek modrou zírám dál.
Je plno tepla v ní a zlaté záře.
Z ní hledí vaše umouněné tváře.
48
Chlapci
Hoch rychtářův se zadumal,
kams do daleka hledě s meze.
Vtom, kde se, hoši, kde se vzal,
ajta, Mikulka Nácků leze
tam po protějším svahu strže.
Bič opravdovský v ruce drže
a v druhé dlouhou oprať z lýčí,
stál v kacabajce děravé –
a bělavé a zvědavé
ven z kalhot se mu dralo mlíčí.
A za ohlávku na oprati
dvě kozy táhly: jedna hot
a druhá čihy, o závod
však obě. Žalno povídati.
49
A Mikeš, v oprať zapleten,
tu stojí, nemůže se hnout.
Eh, čerti! Těžko rozhodnout,
kdo v onen jasný letní den
na pastvu vedl: Mikeš kozy
či kozy Mikše? Vědí bozi.
Tu rychtářský, jen zmerčil jej,
pln vítězného pohrdání,
zahoukl na něj znenadání –
vždyť bylo krásně tak, ohej!
vždyť deset let mu minulo,
vždyť výše stál! Ach, mnohou pračku
ti měli spolu! – „Mikulo,
kolikpak je ti let, ty špačku?“
naň volá v pýše se své výše,
by pokořil, by zdrtil jej.
A Mikulka, ne, dřevo spíše,
propadl by se nejraděj,
je zamotán však do oprati
50
a kozy táhnou, jedna hot
a druhá čihy, o závod
však obě. Žalno povídati.
I stojí Mikeš, hluch a něm,
jen do země se dívá stranou.
Život však dosud hárá v něm:
Dva praménky mu z nosu kanou,
dva praménky, dvě slzy družné,
zavlhlé, bělostné a pružné,
jimž volně téci, splývat níž,
on občas těžkým vzdechem brání
a nazpět, nazpět v rodnou skrýš
jež marně loudí, marně vhání,
až posléz žití další pout
jim rázným ruky vzmachem zhatí:
Tam na rukávu spočinout
je v míru nechme, lidé zlatí!
51
Stál, čekal trapič, zda snad přec
nehlesne oběť. Její mukou
se kochal. Poté mávl rukou
a upaloval přes kopec.
A Mikeš, Mikeš, hluch a něm,
jen do země se stranou dívá.
Sotva však sok je za kopcem,
hned chrabře, vzdorně vsled mu zpívá:
„Aťsisi je, co chce,
třeba vosum.
Já pudu na střešně
ke Šmrkosum.
Aťsisi je třeba
vosumdesát.
Budem je s jejícho
Vinckem česat.
52
Aťsisi je, co chce,
třeba dvě stě.
Naše maminka je
dneska v městě.
Aťsisi je třeba
jako želez.
Je tam na jarmaku,
dostane za Straku
pytel peněz.
Koupí mně tam boty
s holínkama.
Pěkný, nový, žlutý,
pořádně vokutý
podkůvkama.
Pudu v botách na pouť
do Petrovic.
53
Ty nepudeš s náma,
nedaj ti pajmáma
rychtářovic.
Já pudu do Petróóvic.
Koza, na chleba, na!“
54
Siesta
Tú. Pila v městě jednu troubí.
Žár. A nepohne se list.
Jen jiřic modrou nebes hloubí
rychlý let a hvizd.
Pan doktor Macek mezi vraty
spokojeně přede si
a mráčky jako klůcky vaty
plynou nebesy.
Žár, ticho. Pouze od včelínu
temné slyšet hučení.
Spí Jobeš za stodolou v stínu,
v ruce učení.
55
„Proč vlastně v místě skrytém Peťka
trčí přes čtvrt hodiny?
To bůhví, co si zvyká teďka.
Čte tam noviny?“
Žár, ticho. Za zdí od Šmrkosů
jednotvárný slyšet zvuk.
To soused Šmrkos klepe kosu:
ťuky, ťuky, ťuk.
Vtom jako hrom když trefí spáče:
z chlívka letí slepice
a jako pominutá kdáče.
Tuze, velice.
„E mlč, ty...!“ Ale jen si zdřiml,
zase: kokokoko dák.
„Tak mlčet, jářku! Nebo, hyml,
dám ti na zobák.“
56
A ticho, mír. Vepř pouze chrochce,
na hnoji se peleší.
Ech, ať si dělá kdo chce, co chce.
Kdo spí, nehřeší.
57
Bábinčin maršovský valčík
(Slova pod melodii.)
„Co bys rád, zlatý hošku?
Se mnou tančit chtěl bys trošku?
Nejsem sic už mláda,
ale půjdu ráda,
když tak švarný hoch přišel
pro bábinku svou.
Jenom zvolna, pomaloučku,
musíš tančit, milý vnoučku,
opatrně stoupat,
zlehýnka jen houpat,
abys neznavil příliš
bábinku svou.“ –
58
Dávný ten zní mi rozhovor,
slyším-li valčík Tvůj hrát,
bílý zřím dům tam v klínu hor,
místa, jež měl jsem tak rád,
maršovské rychty kamenné,
pohádky dětství blažené,
domova drahého kouzlo vlídné
z tónů těch cítím zas vát.
59
Návštěva
„Kampak na večer s tou kosou, strýčku?“
„Ejnu panímáma pořád kdesi cosi,
abych ještě dosekl tu mez.“
„A kdo to jde tamhle po stežníčku?
Holínky a černý kabát s šosy.
Není to pan arcikněz?“
„I kdepák! To bude spíš pan soudce.
Panu arciknězi neslouží prý zdraví.
Nebo že by přec pan arcikněz?“
„Víte, on byl u sekáčů na palouce
a teď nazpátek se v rychtě staví.
Bude to pan arcikněz!“
60
„Poslyš, děvče, mně se zdá, že zmoknem.
Obloha je celá zatažena.“
„Strýčku, že je to pan arcikněz!
Hleďte! Chlapci z rychty vyskákali oknem
a už k lesu – nohy na ramena.
Najisto pan arcikněz!“
61
Myslivecký valčík
(Slova pod nápěv.)
K západu léto se kloní –
(jako sen mine den, mine noc, letí čas),
na lukách otavy voní –
(odletí podletí, je tu podzimek zas),
doubrava listy už roní –
zdaleka haleká rohu lovčího hlas:
Hej, myslivci, hej, kde vězíte?
Roh volá. Což neslyšíte?
Halihaló!
Pospěšte! Neotálejte!
Nabíjejte!
Už dávno je čas.
Ať zas třaskají veselé rány
lesem, strání, tichými lány,
62
vesele pušky ať pálí –
hlaholí zdáli
rohu hlas.
Halihaló! Halihaló!
Přes pole chladná a holá –
(jako sen mine den, mine noc, letí čas),
rohu hlas do kraje volá –
(odletí podletí, je tu podzimek zas).
Myslivci, kde jste kdo, hola!
zdaleka haleká rohu lovčího hlas:
Hej, lovci, hej, načpak čekáte?
Roh volá, ať nezmeškáte!
Halihaló!
Doubrava šumí a zpívá,
na vás kývá:
„Berte můj dar!“
A už bouchají veselé rány
lesem, strání, pustými lány,
63
divokým štěkotem láje
hlaholí háje:
Lovu zdar!
Halihaló! Halihaló!
64
Koledníci z Horácka
Koledníci z Horácka,
vod Kačenky do Nácka,
vod Honzíčka do Pepinky
koledujem cinky linky
na svatýho Štěpána
u pána i nepána,
dokud nevykoledujem
hodnej chleba krajíček,
plnej huzel jablek stromskejch,
mandel vajíček.
Ježíš, ještě holátko,
vykouk z jeslí drobátko,
šelmovství mu hraje z očí,
jak je po sousedu točí:
65
co ty, svatej Štěpáne,
nos máš porá ve žbáně?
Vod města dou koledníci,
nesou si dom koledu –:
„Vartuj!“ vykřik na Štěpána,
„klouznou na ledu!“
Svatej Štěpán sebou trh,
plnej korbel piva zvrh,
utřel fousy do kožíška,
smutně hlídá na Ježíška:
„Ech, ty, Pane Ježíši,
ať to nikdo neslyší,
sice bude na Horácku
koledovat tisíc let
každej hloupej Nácek Nácků
vo tem, jaks mě splet!“
66
Koně
Mráz, fijavica, chrapot rolniček.
Na saních, ověšených dětí hrozny,
co jsme jich posbírali v cestě bílé,
vesele do školičky jecháme.
„Zas tlučeš na držák, ty hadrníku?“
na Hnědku kleje Francek, čeledín. –
Vranko a Hnědko, kobylky vy naše,
vy moudrá, trpělivá zvířata,
co jste se s námi nabrodily sněhem!
Do pláště dědečkova zakután,
já s velkým zájmem vždy jsem sledoval
hru vašich svalů, nohou dvojkrok umný
či zmrazek, tvořící se pod kopytem...
Leč se zalíbením snad největším
jsem přihlížíval přece jen, ó mládí!,
67
zpod chvostu, zdviženého způsobně,
jak z útrob vašich pozvolna se valí –
tak čistě, úpravně, tak beze zbytku! –
kobližka zlatohnědá za kobližkou
a padá na sníh, teple dýmajíc,
pamlsek vábný pro hladové vrány...
Znal jsem spíš tedy zadní fronton váš,
já věděl však, ó děvy odkvetlé,
že nedáno vám vítěziti krásou...
A za vás, bídník, jsem se stydíval,
jak za příbuzné, venkovánky skromné,
se stydí zpychlý z města panáček.
Ó Vranko, Hnědko, staří přátelé!
I mne vzal život do železných rukou
a vyhnal ze mne (čistě! beze zbytku!)
kde jakou stopu domýšlivosti.
A kdyby dobré nebe dopřálo
mi zahlédnout vás někde na věčnosti,
ne s hřivou bujnou, s boky plnými,
68
ne na rajských už nivách vypasené,
ne, ale takové, jak znal jsem vás
v tom slzavém a milém údolí,
Vrančičko, tebe, přešedlou už celou,
i tebe, Hnědko, krásku jednookou –:
před nejvznešenějšími nebešťany
rád bych vám s láskou padl kolem krku.
70
Sekáči
Přes Kalcův kopec od humen
běžely k lesu naše tratě.
Byl bezoblačný letní den,
kraj potápěl se v bledém zlatě
žit zralých, ležmem ležících
již místy, srdce těšících,
i jeřic, ještě na stojatě,
i ječmenů i ovsů bodrých.
A slavně na nebesích modrých
se žhavé slunce valilo
a pole žárem zalilo.
Ach, lidé milí, hřálo dnes
a jako divé doráželo
v bok úvozu i sprahlou mez,
71
kam od louky to kmínem čpělo,
a kam, jda k lesu, jako na pec
teď vylezl si z rychty chlapec.
Zde ticho bylo. Časem čmel
jen vrtácký sem zaletěl
a mrzut nad pupavou vířil,
než, omyl seznav, k louce mířil.
Zda také říci mám, že z dáli
dva nemotorné hovnivály
puch mile známý zlákal sem?
Nad velkým, čerstvým kravincem
ti dlouho šťastni kroužili,
v něm ryli se, v něj hroužili.
Zde ticho bylo. Zalit jasem,
kraj hovořil však známým hlasem:
Svist srpů slyšel, řinkot kos,
jak o ně brousky zazvonily,
vysoký, zlostný diškant vos,
72
hvizd naříkavý parní pily,
šum řezný pilné hrabice,
hus štěbetání na strništi
a za kopcem kdes na hnojišti
kurážné, stručné zdravice
kohoutů, našich buditelů,
i drsné snad, i neškolené,
leč srdečné a nelíčené;
zpěv truchlý samotářských čmelů,
vášnivý cvrkot v díře kdes
i ostýchavé pět peněz
křepelky v rudnoucí už pšence,
i seker duté rány v lesích.
Července, osmahlého žence,
zněl krajem, žárem zalitým,
hlas bujarý – a nade vším
skřivánkův jásot na nebesích.
Července hlas, července smích
zněl z niv a cest i z luk a lích.
73
Hoch ještě o kus výše leze
a s vysoké se dívá meze,
jak naši v Jamách žito kladou.
Šli po souvrati rovnou řadou:
jim v čele mladý Louba-Žák.
Byl kabrňák, byl kabrňák!
Chlap drsný, prudký, časem zlobil,
rád zavdal si, s ženou se pobil
a dlouho se pak lidí styděl.
V nich nebe nevinné však viděl,
kdo v oči jeho pohleděl.
Šíj schýliv tuří, mlčky šel
a bohatýrskou pravicí
jen rozháněl se hrabicí
jak polí těchto pán a vládce.
Suk za ním, potě se a supě,
se pachtil, Zobač po chalupě.
Byl – jak to říci? – ouřad krátce,
náš cestář. V lesklé čepici
74
s moravskou pestrou orlicí,
rýč na pleci, když vsí se ploužil,
nám chlapcům úctou dech se oužil. –
A za ním lehkovážná krev,
jen žert a smích a vtip a zpěv,
ech, Francek Šmrkůsků se loudal.
Bodejť bys, pšundo, nepšundal,
děvčiskám v noci pokoj dal
a po dědině nevyhoudal!
A čtvrtý Švanda Radiměř
šel rozšafný. Fšú, dvakrát měř
a jednou řež, fšú, kosou mával,
tak vážný, jak jsem vždy ho znával,
a důstojný. Ba, tak ho zřím,
když Pepce nádchu vykuřoval,
když ve výboru obecním
proti přirážkám rekuroval
tak správnou češtinou a slovy
tak učenými, výbor celý
76
že souhlasil, co za postelí
já bafčil z dýmky dědečkovy,
netuše, v blahé vhroužen sny,
ni následků ni odměny –
s týmž rozmyslem, s touž důstojností,
s touž myslí hloubavou i jasnou,
již za významných okolností
ta moudrá tvář vždy jevila:
když ohledával svinku sprasnou,
když kobylka se hřebila.
Než nejkrásnější na pohled
a nejvyšší a nejstatnější
byl Ujčík Dolní, Loubův děd
a první radní obce zdejší.
Hor našich jedle, vzpřímen šel,
lehce a pružně jako k tanci,
krok jeho hrdou sílu měl
i klid i prostou eleganci,
jak pírkem těžkou kosou vládl:
77
on lety krásněl, prací mládl.
Suk funí, pot jen z něho teče
a za ním v žitě – koryto.
Ujčík – ten sotva ví, že seče,
a pole je jak omyto.
Ba, není sekáč jako sekáč!
Žne jeden, radost, jen to hrá.
A druhý na místě jak pekáč
se trdluje a šmodrchá.
Ó přátelé, zda vyslovím,
co lásky v srdci probouzíte?
Proč, běda, jeden za druhým
již bez návratu odcházíte?
Drn bujný zčeřiv prostých růvků
tam pod lipami na hřbitůvku,
nechť lehký vítr poví vám,
jak upřímně vás vzpomínám.
Jak upřímně vás vzpomínám,
kdo dobří jste a čisti byli,
78
jak rád vás, milí, vzpomínám,
kdo nečiníce zla jste žili,
čí život cenný byl, ač tich
a neznámý, ač trn a hloží –
a kdož, nikoli z nejmenších,
teď trůní na pravici boží.
Dozpěv
Od nepaměti půdu orali
ctní předkové po přeslici i meči.
Náš otec písním učil horaly
a lásce k domovu a k rodné řeči.
Je v našich srdcích živ, náš světlý vzor,
jak druhdy skvěje se štít jeho bílý,
jak druhdy vede, chrání syny hor
památka jeho svatá, těší, sílí.
Jak on ji miloval, svou rodnou zem,
a jak ji srdce předků milovala,
ó kéž i my, i my ji milujem,
kéž vše jí splatíme, vše, co nám dala,
jí vrátíme svým životem, svou prací!
Šťasten, kdo béře, šťastnější, kdo vrací.
81
A často jejích niv a lesů hlas
k mé duši volá na života pouti.
Pod známý krov by chtěla zalétnouti,
jak vlaštovka se vracet zas a zas.
V dlaň hlava klesá, starý vstává sen,
zatouží srdce siré, osamělé
být s tebou, země, s tebou, tobě jen
dát všecku lásku přísnou, z duše celé
se starati, že ovsy mohou klást
s neděle, dá-li Pán Bůh; vranku kovat
že půjde pacholík, že vypráškovat
je třeba znovu ještě farskou část,
že Jatela se běhá, z kterých míst
brát v lomu kámen, les kde porážeti...
A po nedělích v Postille si číst,
na návsi se sousedy rozprávěti,
jak žita sypou, moc-li ječmen platí,
len jak se ukazuje, pentlovatí...
Pak odevzdati po lopotě perné
82
i dům i pole syna ruce věrné
a v práci, prostřed požatého lánu,
jak děd náš kdysi, tiše zesnout v Pánu. –
Leč jiný, bratře, přiřčen úděl nám:
Niv našich zvuky, pastvin hlasy dumné
ty splétáš v tónů harmonie umné,
já slova řeči rodné v rytmy tkám.
My, první z rodu, na posvátný luh
jsme vkročili – a ze snů, vidin, tuch,
most v Nedostižno, duhou hořící,
kleneme, seč jsou naše síly skrovné,
a silou lásky, divy tvořící,
vyslovit usilujem Nevýslovné.
A staré rychty naší bílý štít
tam v klínu kopců drsné vysočiny
již nad jiným zas rodem bude bdít
a jiné chrániti, ne naše syny.
Tak život chtěl. Štít jiný zůstal však
83
nám oběma. A před otcovou tváří
až kdysi stanem, s nezmenšenou září
vstříc planouti nám bude Jeho zrak,
jen odevzdáme-li mu v onu chvíli,
jak nám jej svěřil – čistý štít svůj bílý.
[84]
Obsah
Předzpěv9
Mezi elfy:
V hluboké roklině horské15
Zadulo z jihu17
Ó jak se rozjasnila stráň25
Mrak přivalil se s rachocením táhlým31
Cvrčkova píseň33
Zimní pohádka35
Překrásný letní zhášel den42
Mezi lidmi:
Věnování47
Chlapci49
[87]
Siesta55
Bábinčin maršovský valčík58
Návštěva60
Myslivecký valčík62
Koledníci z Horácka65
Koně67
Sekáči71
Dozpěv8081
[88]
První vydání „Bílého štítu“ s dřevoryty Karla Němce vyšlo roku 1919 nákladem Aloisa Srdce v Praze. Knížka byla vyznamenána cenou České Akademie v roce 1920.
Z básní této sbírky zhudebněny:
Jaroslavem Křičkou: Cvrčkova píseň („Jiříčkovy písničky“, zpěv a klavír); Bábinčin maršovský valčík (zpěv a klavír; mužský sbor); Myslivecký valčík (mužský sbor); Koledníci z Horácka (zpěv a klavír).
Jaroslavem Řídkým: Zimní pohádka (kantáta pro sbor a orchestr).
[89]
Spisovatel Petr Křička
Název díla BÍLÝ ŠTÍT
Vydal Kvasnička a Hampl v Praze
Rok 1944
Obálka a grafická úprava Jaroslav Šváb
Kresby Josef Vacke
Tisk „Osvěta“, společnost s o. r. ve Val. Meziříčí
Vydání II.
Cena brož. K 40,-
E: mk; 2006
[90]