Zimní pohádka

Zimní pohádka (Báseň vánoční.)
Zem svítí popraškem stříbrným, v zubatém slunci se koupá. Z chaloupek přímý, modravý dým k obloze pokojně stoupá. A jindy zas: vichor z brlohu vstal, po horách burácí, běsní. Hoch zamyšlen chodil. Vzpomínal na druhy lesní. A jednou, bylo to na Štědrý den, hlas v srdci zve, volá, tluče. Z jizby, kde drali, vyklouzl ven, na lyže houpl a ruče, 35 měch s obrokem na zádech, vyjíždí z vrat. Za humny fučí a zebe. Sněhový plazí se za hadem had a jiskří hluboké nebe. Tam vysoko, slz jak utuhlých, hvězd mihá se na tisíce. A skřípe a sípe pod nohou sníh a severák bičuje líce. Na zádech pytlík si ponadhodiv, kol pasu utáhl šňůru; kazajku zapjal, do dlaní pliv a po stráni šněruje vzhůru. Na kopec vyjel. Dokola kol sněhové, mlčící kraje. K lesu! Jak po mýdle přes vrch a dol jdou lyže, šál po větru vlaje, 36 lyže jen šipí, šupity šup, tyčkou si nad hlavou krouží, jak na vlnách letí, přes meze hup, mha v očích, dech tají se, ouží, juch, tak si ho mezi podává mez, až se mu čuček třese. Už černá se, roste, už blízko je les – a už je v lese. Spí chundeláč, zmrzlý a ojíněn, i v sněhovém kožichu mrzne. Je temný a tichý. Jen větev či kmen v něm občas pod ledem vrzne, až v kostech mu chvílemi zapraští mráz a zimou se otřese chvojí. Hoch k potoku sjíždí. Vtom, telemark, ráz, přibrzdil, stojí. 38 U šípků holých tam pod hrází divná se rozlévá záře. Tam po paloučku se prochází pachole spanilé tváře, dva jinoši sliční mu po boku dlí, jich zraky hvězdami planou, jich perutě skvějí se bělostí na zemi nevídanou. A dokola kolem, kam dohlédne zrak, sněm valný všeliké zvěře; druh přes druha tlačí se, zvíře i pták, jich plný je palouk i keře. A děťátko tleská si radostí, jak vyhublí zajíci, laně k němu se tulí, je obskakují a zrní žerou mu z dlaně. 39 A datli a vrány a tetřevi, koroptve, staří i mladí... Pro každého úsměv přelaskavý, pacholátko je hladí. Za smrkem přikrčen, hoch ani hles, v rukou jen čepici žmolí. A hluboký vtom se rozhučel les, jak varhany vpadá, a z polí, z polí a strání Gloria, Gloria slavné se nese, bubny jen víří, trumpeta vlá, pozouny hlaholí v lese, trará, les v bělostné záplavě, rampouchy duhami hrají, led křišťálem jiskří, jásavě sněhové guirlandy vlají, 40 harf stříbrný chorál mu nad hlavou zní a kůrové serafů hudou: „Blahoslaveni milosrdní, neb na Boha hleděti budou.“ 41