Sekáči
Přes Kalcův kopec od humen
běžely k lesu naše tratě.
Byl bezoblačný letní den,
kraj potápěl se v bledém zlatě
žit zralých, ležmem ležících
již místy, srdce těšících,
i jeřic, ještě na stojatě,
i ječmenů i ovsů bodrých.
A slavně na nebesích modrých
se žhavé slunce valilo
a pole žárem zalilo.
Ach, lidé milí, hřálo dnes
a jako divé doráželo
v bok úvozu i sprahlou mez,
71
kam od louky to kmínem čpělo,
a kam, jda k lesu, jako na pec
teď vylezl si z rychty chlapec.
Zde ticho bylo. Časem čmel
jen vrtácký sem zaletěl
a mrzut nad pupavou vířil,
než, omyl seznav, k louce mířil.
Zda také říci mám, že z dáli
dva nemotorné hovnivály
puch mile známý zlákal sem?
Nad velkým, čerstvým kravincem
ti dlouho šťastni kroužili,
v něm ryli se, v něj hroužili.
Zde ticho bylo. Zalit jasem,
kraj hovořil však známým hlasem:
Svist srpů slyšel, řinkot kos,
jak o ně brousky zazvonily,
vysoký, zlostný diškant vos,
72
hvizd naříkavý parní pily,
šum řezný pilné hrabice,
hus štěbetání na strništi
a za kopcem kdes na hnojišti
kurážné, stručné zdravice
kohoutů, našich buditelů,
i drsné snad, i neškolené,
leč srdečné a nelíčené;
zpěv truchlý samotářských čmelů,
vášnivý cvrkot v díře kdes
i ostýchavé pět peněz
křepelky v rudnoucí už pšence,
i seker duté rány v lesích.
Července, osmahlého žence,
zněl krajem, žárem zalitým,
hlas bujarý – a nade vším
skřivánkův jásot na nebesích.
Července hlas, července smích
zněl z niv a cest i z luk a lích.
73
Hoch ještě o kus výše leze
a s vysoké se dívá meze,
jak naši v Jamách žito kladou.
Šli po souvrati rovnou řadou:
jim v čele mladý Louba-Žák.
Byl kabrňák, byl kabrňák!
Chlap drsný, prudký, časem zlobil,
rád zavdal si, s ženou se pobil
a dlouho se pak lidí styděl.
V nich nebe nevinné však viděl,
kdo v oči jeho pohleděl.
Šíj schýliv tuří, mlčky šel
a bohatýrskou pravicí
jen rozháněl se hrabicí
jak polí těchto pán a vládce.
Suk za ním, potě se a supě,
se pachtil, Zobač po chalupě.
Byl – jak to říci? – ouřad krátce,
náš cestář. V lesklé čepici
74
s moravskou pestrou orlicí,
rýč na pleci, když vsí se ploužil,
nám chlapcům úctou dech se oužil. –
A za ním lehkovážná krev,
jen žert a smích a vtip a zpěv,
ech, Francek Šmrkůsků se loudal.
Bodejť bys, pšundo, nepšundal,
děvčiskám v noci pokoj dal
a po dědině nevyhoudal!
A čtvrtý Švanda Radiměř
šel rozšafný. Fšú, dvakrát měř
a jednou řež, fšú, kosou mával,
tak vážný, jak jsem vždy ho znával,
a důstojný. Ba, tak ho zřím,
když Pepce nádchu vykuřoval,
když ve výboru obecním
proti přirážkám rekuroval
tak správnou češtinou a slovy
tak učenými, výbor celý
76
že souhlasil, co za postelí
já bafčil z dýmky dědečkovy,
netuše, v blahé vhroužen sny,
ni následků ni odměny –
s týmž rozmyslem, s touž důstojností,
s touž myslí hloubavou i jasnou,
již za významných okolností
ta moudrá tvář vždy jevila:
když ohledával svinku sprasnou,
když kobylka se hřebila.
Než nejkrásnější na pohled
a nejvyšší a nejstatnější
byl Ujčík Dolní, Loubův děd
a první radní obce zdejší.
Hor našich jedle, vzpřímen šel,
lehce a pružně jako k tanci,
krok jeho hrdou sílu měl
i klid i prostou eleganci,
jak pírkem těžkou kosou vládl:
77
on lety krásněl, prací mládl.
Suk funí, pot jen z něho teče
a za ním v žitě – koryto.
Ujčík – ten sotva ví, že seče,
a pole je jak omyto.
Ba, není sekáč jako sekáč!
Žne jeden, radost, jen to hrá.
A druhý na místě jak pekáč
se trdluje a šmodrchá.
Ó přátelé, zda vyslovím,
co lásky v srdci probouzíte?
Proč, běda, jeden za druhým
již bez návratu odcházíte?
Drn bujný zčeřiv prostých růvků
tam pod lipami na hřbitůvku,
nechť lehký vítr poví vám,
jak upřímně vás vzpomínám.
Jak upřímně vás vzpomínám,
kdo dobří jste a čisti byli,
78
jak rád vás, milí, vzpomínám,
kdo nečiníce zla jste žili,
čí život cenný byl, ač tich
a neznámý, ač trn a hloží –
a kdož, nikoli z nejmenších,
teď trůní na pravici boží.