Zadulo z jihu; a o překot

Zadulo z jihu; a o překot Zadulo z jihu; a o překot
sněhy po roklích tály, na lukách plochy rozlitých vod v slunci se leskly a hrály, již chumáči orsejů žlutal se luh, již kučeravěly břízy, pln slunce, opojně silný byl vzduch, hnaly a tryskaly mízy, již tisíce pramenů nedočkavých v hlubinách pod zemí hřmělo, svět nový byl zpěv a nový byl smích, vše ožít, vše milovat chtělo. 17 Pod nahým olšovím potok se hnal, vzpínal se, pěnil a hučel a voláním jarním se rozléhal les nad ním a zvučel a zvučel, výkřiky novými zněl, parami syrými kouřil – a potok se hnal, valil, uháněl, korytem bouřil. Šel po břehu tehdy z dědiny hoch, v holínkách brodil se brody; kry poslední, jaru by napomoh, srážel do kalné vody. – – –––– Jdou noci a dny. Již úhory schnou, lučina jedna je kytka. Po dešti májovém pojednou jak skočila žitka! 18 A smělejší slunce již rozpíná kruh lazurnou nebeskou bání. Rtů tisíc k polibkům nabízí luh, rtů tisíc k milování. A zvíře tulí se k zvířeti, ku ptáčku ptáček sedá, Vesně, dívčince, dítěti, vzdech ňadérko zvedá, tvá ňadra, tvá kolena chvějí se, ach, tvůj klín se šíří – a jinocha krev bije na poplach, v ní polnice k útoku víří, v sloup zornice gazelí, na rtu ret, kam, blažená, klesáš? V ohnivém víru se zatočil svět. Ty pláčeš. Ty stenáš. Ty plesáš. – – –––– 19 Zkrocený vítr do zmolin leh, prameny tichnou. Mladičké matky ve hnízdech nad ptáčaty vzdychnou. Aj, kterak si kurážně provádí len, očkem jak modrým se kouká! A oves! Kterak je urozen! Jak žene, jak vzhůru se souká! Ztemněly tůně. Brunátní svět, pšenice vlní se rusá. Blesk pyšný v očích, rty – purpurný květ, car Léto údolím klusá. Fanfáry břeskné horami zní, měděné cymbály zvoní, ohnivý přelud jsou úsvity dní, bor smolami voní. –––– 20 Hoch s potokem tehdy se pobratřil: ve hvozdech Zakleté hory životem dobrým a tichým žil, sám s lesními tvory, s elfy a skřítky. Řeč lesní měl, jíž lidstvo nerozumělo: Dafun Amlun a Banagel, amunde andamello... Kolčavy doupě ve strži znal, věděl o hnízdě vraním, měl sluje a jeskyně v dutinách skal, krásně sypané stlaním, své poklady se skřítky skrýval sem, kol ohně v nich sedali kruhem – – ale ten potok tam pod lesem přec nejlepším stal se mu druhem. 21 Již klidný mezi mladičem a lukami pod horou teče; tím jasnější je voda v něm, výtečná, ostřejší meče. –––– V něm peřeje vrou vln veselou hrou, v něm písčiny ve slunci svítí, spí pod olší klenbou zelenavou v něm hluboké zátoky v sítí. Tam bahnem a pískem se natíral, z vln houkal, juchal a řičel, nahý a rudý se mýtinou hnal, jak šipka lukami fičel, zas na káně, nad lesem kroužící, naznaku leže se díval, a srdce by skonejšil toužící, vylezl na strom a zpíval, 22 zpíval a houpal se ve větvích, či tančil a kroužil sečí a rusalky v sítinách, výskot a smích, naň volaly rusalčí řečí. – – –––– Jak zešedlo nebe! Vod pohasl lesk, z utichlé louky chlad věje. Po lásce zašlé tajený stesk v očích i hlasech se chvěje. Rys bolný kol úst, v zem upřev zrak, jde Podzim. Úsměvem skrývá, co cítí. S něhou, laskavě tak ještě se do kraje dívá, stanul. Znaveně na kámen na mezi zchladlé si sedá. Tvář do dlaní skryl. Přerytý sten, pláč zdušený prsa mu zvedá. 23 Ó, jinak mlčící borovinou hoch do dubí pod skalou zašel a pod listím, tam, kde hustiny jsou, on elfa mrtvého našel. Pln babího léta byl prořidlý les, teskně si šeptalo sítí. Motýlek poslední hrál si dnes v umlklé mýti. 24