V hluboké roklině horské, kam slunce nevniklo ještě,

Petr Křička

V hluboké roklině horské, kam slunce nevniklo ještě, V hluboké roklině horské, kam slunce nevniklo ještě,
 ač smělejší každého rána oblohou rozpjalo kruh, sníh poslední ležel; jej strávily mlhy a deště, byl zhublý a zčernalý všecek, ubohý druh. V jeho zestárlém srdci už nebylo síly ni citu, vždyť dlouho v něm hlodalo hoře a tajný drtil je žal. Zahořklo, ztvrdlo a zpustlo. Sníh ležel v rokliny skrytu, nemaje již, več by doufal, hrd příliš, než aby lkal. V syrové temnotě rokle, zaryt v mlčení chmurné, vzpomínal na doby slávy, kdy cářil sveřepý Mráz, bohatýr-železná pěst. Na brůně přicválá vzpurné, mávne – zděsí se řeky, udeří – ztrne vše vráz. 15 Pyšné to bývaly časy! Němo a bílo vše kolem, bílé mlčení vůkol. Jen časem skála či kmen s rachotem zlomí se ve dví. A jindy lesem i polem divokých metelic rej, skučení, výskot a sten a báje barev a světel v křišťálných palácích ledu... Junácké byly to časy! Pak přišla hanba a pád. – Sníh ležel v temnotě rokle, zlo v srdci duse a bědu. Jediné zbylo mu přání: zemřel by rád. Leč kdysi, když procitl zrána, jinak je: divně a lehce, lehce a volně se dýše, v rokli je světlo a jas. Sníh na luka v údolí hledí, zraku věřiti nechce: širé se bělají luhy jak tehdy v radostný čas. To slunce do rokle vpadlo. Krunýřem ledové kory se probíjí k starcovu srdci, v něm jihne již kamenný žal. Blažený sněhu byl zánik. A vysoko stříkaje, s hory v údolí k sněženek trsům mladý pramen se hnal. 16
Básně v knize Bílý štít:
  1. Předzpěv
  2. V hluboké roklině horské, kam slunce nevniklo ještě,
  3. Zadulo z jihu; a o překot
  4. Ó jak se rozjasnila stráň,
  5. Mrak přivalil se s rachocením táhlým,
  6. Cvrčkova píseň
  7. Zimní pohádka
  8. Překrásný letní zhášel den,
  9. Věnování
  10. Chlapci
  11. Siesta
  12. Bábinčin maršovský valčík
  13. Návštěva
  14. Myslivecký valčík
  15. Koledníci z Horácka
  16. Koně
  17. Sekáči
  18. Dozpěv