V hluboké roklině horské, kam slunce nevniklo ještě,
V hluboké roklině horské, kam slunce nevniklo ještě,
ač smělejší každého rána oblohou rozpjalo kruh,
sníh poslední ležel; jej strávily mlhy a deště,
byl zhublý a zčernalý všecek, ubohý druh.
V jeho zestárlém srdci už nebylo síly ni citu,
vždyť dlouho v něm hlodalo hoře a tajný drtil je žal.
Zahořklo, ztvrdlo a zpustlo. Sníh ležel v rokliny skrytu,
nemaje již, več by doufal, hrd příliš, než aby lkal.
V syrové temnotě rokle, zaryt v mlčení chmurné,
vzpomínal na doby slávy, kdy cářil sveřepý Mráz,
bohatýr-železná pěst. Na brůně přicválá vzpurné,
mávne – zděsí se řeky, udeří – ztrne vše vráz.
15
Pyšné to bývaly časy! Němo a bílo vše kolem,
bílé mlčení vůkol. Jen časem skála či kmen
s rachotem zlomí se ve dví. A jindy lesem i polem
divokých metelic rej, skučení, výskot a sten
a báje barev a světel v křišťálných palácích ledu...
Junácké byly to časy! Pak přišla hanba a pád. –
Sníh ležel v temnotě rokle, zlo v srdci duse a bědu.
Jediné zbylo mu přání: zemřel by rád.
Leč kdysi, když procitl zrána, jinak je: divně a lehce,
lehce a volně se dýše, v rokli je světlo a jas.
Sníh na luka v údolí hledí, zraku věřiti nechce:
širé se bělají luhy jak tehdy v radostný čas.
To slunce do rokle vpadlo. Krunýřem ledové kory
se probíjí k starcovu srdci, v něm jihne již kamenný žal.
Blažený sněhu byl zánik. A vysoko stříkaje, s hory
v údolí k sněženek trsům mladý pramen se hnal.
16