Překrásný letní zhášel den,
za hory slunce zapadalo,
na hnědou půdu, rudý kmen
již velké světlé pruhy stlalo,
hrál ještě světlem lesa kraj
a zlatě zářil vrchol buku,
leč v nitro lesní beze zvuku,
již beze zvuku vešel taj.
Bor nešuměl, byl modřín tich
i jedle, opodál jež stála,
a jako by tou chvílí v nich
se tichá bohoslužba dála:
byl v mlze siné každý kmen
jak svatyň z nitra osvětlen.
I lesních zřídel hrčení,
slyš, náhle jak by zesílilo,
a ještě zřetelnější bylo
kosmatých větví mlčení.
Jedenkrát ještě naposled
svit rudý korunami šlehl,
zachvěl se, zhasl. Naposled,
sluníčko, lásko, naposled,
sbohem! sbohem... I ztemněl svět,
stín černý mlčky k zemi lehl,
ze skalin temno plížilo se,
zalehlo mlází, kleč i vřes,
rostlo tam, rostlo v chladné rose,
objalo tichý, smutný les,
jak neusínající žal,
žal velké lásky, marně dané,
zhrzené lásky, sudbou štvané
a ubité. – Hoch nechápal,
tam v mlází ukryt pod křovinou,
proč nenadálé slzy plynou
mu z očí; proč vše tiché jest
jak srdce člověka, jež bilo,
doufalo, plálo, zápasilo,
umdlelo, mlčí. Tiché jest,
už nedoufá. – Hoch plaše vzhlíží,
vše vidí. V prsou divný žal,
netušil tehdy, nechápal,
co tíží je, co tak je tíží.