Chlapci
Hoch rychtářův se zadumal,
kams do daleka hledě s meze.
Vtom, kde se, hoši, kde se vzal,
ajta, Mikulka Nácků leze
tam po protějším svahu strže.
Bič opravdovský v ruce drže
a v druhé dlouhou oprať z lýčí,
stál v kacabajce děravé –
a bělavé a zvědavé
ven z kalhot se mu dralo mlíčí.
A za ohlávku na oprati
dvě kozy táhly: jedna hot
a druhá čihy, o závod
však obě. Žalno povídati.
49
A Mikeš, v oprať zapleten,
tu stojí, nemůže se hnout.
Eh, čerti! Těžko rozhodnout,
kdo v onen jasný letní den
na pastvu vedl: Mikeš kozy
či kozy Mikše? Vědí bozi.
Tu rychtářský, jen zmerčil jej,
pln vítězného pohrdání,
zahoukl na něj znenadání –
vždyť bylo krásně tak, ohej!
vždyť deset let mu minulo,
vždyť výše stál! Ach, mnohou pračku
ti měli spolu! – „Mikulo,
kolikpak je ti let, ty špačku?“
naň volá v pýše se své výše,
by pokořil, by zdrtil jej.
A Mikulka, ne, dřevo spíše,
propadl by se nejraděj,
je zamotán však do oprati
50
a kozy táhnou, jedna hot
a druhá čihy, o závod
však obě. Žalno povídati.
I stojí Mikeš, hluch a něm,
jen do země se dívá stranou.
Život však dosud hárá v něm:
Dva praménky mu z nosu kanou,
dva praménky, dvě slzy družné,
zavlhlé, bělostné a pružné,
jimž volně téci, splývat níž,
on občas těžkým vzdechem brání
a nazpět, nazpět v rodnou skrýš
jež marně loudí, marně vhání,
až posléz žití další pout
jim rázným ruky vzmachem zhatí:
Tam na rukávu spočinout
je v míru nechme, lidé zlatí!
51
Stál, čekal trapič, zda snad přec
nehlesne oběť. Její mukou
se kochal. Poté mávl rukou
a upaloval přes kopec.
A Mikeš, Mikeš, hluch a něm,
jen do země se stranou dívá.
Sotva však sok je za kopcem,
hned chrabře, vzdorně vsled mu zpívá:
„Aťsisi je, co chce,
třeba vosum.
Já pudu na střešně
ke Šmrkosum.
Aťsisi je třeba
vosumdesát.
Budem je s jejícho
Vinckem česat.
52
Aťsisi je, co chce,
třeba dvě stě.
Naše maminka je
dneska v městě.
Aťsisi je třeba
jako želez.
Je tam na jarmaku,
dostane za Straku
pytel peněz.
Koupí mně tam boty
s holínkama.
Pěkný, nový, žlutý,
pořádně vokutý
podkůvkama.
Pudu v botách na pouť
do Petrovic.
53
Ty nepudeš s náma,
nedaj ti pajmáma
rychtářovic.
Já pudu do Petróóvic.
Koza, na chleba, na!“
54