Tú. Pila v městě jednu troubí.
Žár. A nepohne se list.
Jen jiřic modrou nebes hloubí
rychlý let a hvizd.
Pan doktor Macek mezi vraty
spokojeně přede si
a mráčky jako klůcky vaty
plynou nebesy.
Žár, ticho. Pouze od včelínu
temné slyšet hučení.
Spí Jobeš za stodolou v stínu,
v ruce učení.
„Proč vlastně v místě skrytém Peťka
trčí přes čtvrt hodiny?
To bůhví, co si zvyká teďka.
Čte tam noviny?“
Žár, ticho. Za zdí od Šmrkosů
jednotvárný slyšet zvuk.
To soused Šmrkos klepe kosu:
ťuky, ťuky, ťuk.
Vtom jako hrom když trefí spáče:
z chlívka letí slepice
a jako pominutá kdáče.
Tuze, velice.
„E mlč, ty...!“ Ale jen si zdřiml,
zase: kokokoko dák.
„Tak mlčet, jářku! Nebo, hyml,
dám ti na zobák.“
A ticho, mír. Vepř pouze chrochce,
na hnoji se peleší.
Ech, ať si dělá kdo chce, co chce.
Kdo spí, nehřeší.