HOSTINA
Oj, hody, hody slavné, hody bohaté
vystrojil car mocný moře siného
ve svém křišťálovém zámku podmořském,
hlučnou hostinu, bujný hodokvas!
Všecko sezval si své bohatýrstvo udatné,
všecka knížata, jež poplatna mu jsou,
všecky velmože, hrdé bojary –
tož ruské řeky-veletoky mohutné. –
Sjíždějí se hosté v pyšném paláci,
z hostů vzácných nikdo snad už nechybí:
Mládenec rozložitý je tu, Dunaj zelený,
bystrý Dněstr přispěchal až kdesi z hor,
na zpěněných koních přihnal se Bug hněvivý
spolu s Ingulem, svým klidným sousedem;
z východu se valí Kubáň bohatá,
vdova počestná, mnohorozumná;
Dněpr, kníže mocné, nepřišel jen sám:
15
s celým dvorem dojel, s pyšnou čeledí;
bojaryně vznešené má ve svém průvodu:
chladnou Desnu, Pripeť loudavou,
Berezinu lstivou, Vorsklu hloubavou.
A kdo to stojí tam skromně opodál,
kdo je zádumčivý, statný junák ten? –
Toť snivý, tichý Don, syn Ivanovič,
ten od Azova připlul s Doncem-bratříčkem,
mladším bratříčkem, chrabrým jezaulem. –
Všecky je car vítá, všem tiskne pravici,
se všemi se líbá, všecky objímá,
pak do jídelny bělodubové je uvádí.
Dle rodu zaujali hosté místa v síni hodovní,
už zasedli si družně k štědré hostině.
Důvtipni tu byli carští kuchaři,
hojná jídla nosí, chutná, cukrová;
horlivě se k dílu mají však i číšníci,
pilně plní číše vínem zeleným.
Proudem teče krymské, kachetinské ohnivé,
z konvic do pohárů, z číší do hrdel. –
A tu rozveselil se car moře siného,
jak jarní slunečko se teple usmívá,
modrozelenýma září očima,
kučerkami stříbrnými jen jen potřásá,
s každým z hostů vlídné slůvko promlouvá,
aby jedli, pili, ponouká je, pobízí. –
16
Již rudé slunečko se sklání k západu,
dobrou stolovníci, dobrou mají náladu.
Všichni sytě najedli se na hodech,
všichni s chutí napili se na slavných.
A když rozehřáli se a rozkurážili,
tu mocní oni bohatýři přeslavní
rozchvástali se, rozholedbali.
Jeden chvástá se svou silou-siluškou,
jiný chvástá se svým během junáckým,
třetí chvástá se svým šumným-dumným hovorem.
Tam ten se chlubí dvorem svým a čeledí,
onen pyšní se svým rybným bohatstvím a průmyslem.
Blázen vychloubá se svými zlaťáky,
hlupák chvástá se ženou mladičkou,
moudrý muž se chlubí starou matičkou. –
Jenom tichý Don, svět Ivanovič,
skromně, mládec dobrý, sedí v ústraní,
málo jídel všímá si a nápojů,
ničím, bohatýr, ničím se nechvástá
a jen chvílemi si z hloubi povzdychne. –
I přistoupil tu k němu naděj-mořský car
a slova perutná k mládci promlouvá:
„Hoj, atamane chrabrý, Done-tatíčku,
co ty, bohatýre, nejíš, nepiješ,
bílých labutí si neukrajuješ?
Což podle rodu místo snad ti nedali?
17
Či s vína konvicí obešli tě snad?
Nebo smích si z tebe ztropil soused opilý?
Proč jasná očinka k zemi upíráš,
ničím nechvástáš se, ničím nechlubíš?“ –
I odpovídá caru-hosudaru tichý Don:
„Čím chlubiti se mám, čím chvástati? –
Z nás, bohatýrů slavných, jak tu sedíme,
z nás všech, ruských veletoků mohutných,
žádný se nezastoupil za Rus-matičku
v osudný ten čas, v strašnou hodinu,
kdy v mukách beze jména hynul její lid,
kdy po bílých jí prsou šlapal zpustlý vrah. –
Ne my – to ona, paní ruských řek,
zříc naši slabost, Rusi úzkost smrtelnou,
láskou, hněvem, bolestí jak hroznou povodní
vzkypěla, vzdula se, rozburácela.
Jak archanděla hlas ryk její zlobný zněl
v pum praskot, výbuchy a hřmění děl
tam v Stalingradu, městě ponízovémponižovaném, památném.
Hoj, opřela se prsy svými draku lítému,
hoj, ubila těch jeho dvanáctero hlav,
napojila, nakrmila muže statečné,
udatenstvím napojila je a odvahou,
požehnání své jim dala veliké:
aby rodnou zvedše dubinušku-dubinu,
hnáti počali ty hordy sveřepé. –
18
l hnali je a bili klackem krvavým
a vypráskali je z půdy posvátné.
Oj, Volha, Volha naše, duše-rodná mátuška,
ta věru má, ne já, čím se chlubiti,
ta věru má, ne já, čím se pyšniti!
Věrou-pravdou posloužila lidu pravoslavnému,
věrou-pravdou poctivou a upřímnou.
Před otroctvím hanebným jej spasila,
ba zachránila všemu světu božímu
lidskou důstojnost a ducha rozlet svobodný.“ –
Domluvil ta slova tichý Don,
dopověděl ona slova pravdivá.
A tu všecky ruské toky, mládci udatní,
odmlčeli se, přizadumali,
přizadumali se, přizamyslili.
Pak naplnili číše vínem zeleným
a všichni oni, bohatýři mohutní,
jednou rukou chopili se číší pěnivých,
jedním douškem vyprázdnili zlaté poháry
na zdraví a věčnou slávu paní ruských řek,
Volhy-sudaryně, ochranitelky,
věrné mátušky, mnohobolestné.
19