NĚMCI PŘED MOSKVOU
Vyletuje krahuj z lesů hlubokých, z dřímajících lesů volokolamských. Mocnou perutí zlostně zamával, na syrý se snáší kořenatý dub, z drápů krvavých bílý pouští květ, bílou květinu – tichou kalinu. Neletí to z lesů krahuj, dravý pták, nenese on v spárech bílou kalinu – hoj, to jezdec mává bílým dopisem, psaní odevzdává strážím sovětským, hoj, psaní svého vůdce, štěkavého psa, bílé psaní pro soudruha Stalina. – „Chystej,“ píše Němec otci našemu, „chystej, maršále, zimní kvartýry pro germánská moje vojska vítězná! Chciť já letos u vás přezimovati 9 v Moskvě-mátušce, v bělokamenné, oj, přezimovati, odpočívati. Čistě zameť ulice a bazary, zaber paláce a domy kupecké oj, pro mé generály, chrabrou družinu, byty dobré opatř pro mou pěchotu, teplé stáje pro jízdu a obozy, kryté připrav garáže a hangary pro mé kusy, letadla i pancíře! Nápojů a jídel schystej zásobu: napec chleba, masa, chutných pirohů, horkých blinu napec, mastných lívanců, celé pudy vyval jiker zrnitých, celé sudy vodky, slavných krymských vín – míru nemalou – věder tisíce! Najíst po práci se chceme dosyta, po krvavé napíti se chceme namola, oj, poveseliti se, pohodovati. Bohatýrsky chcem si v Moskvě zahýřit, dobře v mátušce se chceme poměti, dlouho v rodné chcem si v teple hověti. Mně pak v zlatohlavém Kremlu kamenném v sále trůnním skvostný schystej trůn z dubu bílého, z drahých mrožích klů, bílých carů zlatý prestol vysoký! Na pyšný ten trůn dosednu teď já, na hlavu si vstavím zlatou korunu, 10 kol šíje zlatý řetěz carský ovinu. Zlaté žezlo v ruce budu třímati, do tvé mrtvé hlavy nohou budu kopati, Rusi široširé rozkazovati.“ – Z černých lesů vzletěl sokol, jasný pták, křídla rozepjal, míří k západu. V drápech drží květ jak oheň planoucí, oj, kvítek červený, žhavě rudý mák. A když nad možajské louky doletěl, z drápů pustil květ, k Moskvě letí zpět. – Rychleji než sokol z lesa hustého na zpěněném vranci kozák vyrazil, ke germánským zákopům se rozletěl, Němci drzému k nohám hází list, oj, dopis-odpověď otce maršála a celé naší chrabré Rudé armády. – „Připravili jsme,“ tak v listě psáno jest, „granátníkům tvým a vojskům zbraní všech bezpečné a dobře kryté kvartýry. Hoj, ne žertem dout už začal severák, vy však dobře budete v nich schováni. Trochu těsné jsou, je za to však jich dost a bohdá bude jich ještě mnohem víc. Už teď je jimi syrá země proryta, 11 už teď se mohyl chladných nedopočítáš. Také horkých jídel máme pro vás dost: oj, šrapnelů a kulí, bomb a granátů. Štědře hodláme vás jimi uhostit, do vůle je zapíjeti můžete v nových bytech svých sněhem tajícím. Pobudete si přec, hosté převzácní, v Rusi naší chlebosolné dlouho dost, než ty vaše kosti v prach se rozpadnou. Pro tebe pak, psisko vzteklé, krvavé, připravil jsem, jak sis přál a vzkazoval, hoj, prestol vysoký s pěkným rozhledem. Ne z dubu bílého, ne z drahých mrožích klů: z dvou osik ztesaných, třetí kolmo k nim... Zlatý řetěz nemám v Kremlu kamenném. Místo něho však provaz konopný kol šíje ovineš si běloučké a my jím na ten trůn tě vzhůru vytáhnem. Kol dokola se s výšky můžeš rozhlížet po mátušce Rusi, po široširé, mrtvýma se rozhlížeti můžeš očima, počítat, co zla jsi v ní napáchal, co krve horoucí prolils nevinné, co srdcí slzami a hořem naplnil, kolik úst, pse krvavý, tě proklíná.“ 12

HANNA HRYHORENKO
Ach tatíčku, bílý měsíci! Proč nesvítíš, jak jsi svítil dřív? Proč, jak dříve zářils, nezáříš? Sotva na chvilku z oblak vyhlédneš, hned za černý se mrak zase schováváš. – Dnes večer měl ses v mracích ukrýti, když Hanna na pouť – na cestu se vydala. Znáš přec Haničku, jasnou zorničku! Tak často vídals ji v nocích májových v kole s družkami, líbeznější všech: zazpívá-li, zmlká v háji slavíček, zatančí-li, utichá rej světlušek. – A samojedinýs ji provázel tehdy na útěku lesy-bařinou, oj, lesy temnými, blaty černými k nám do tábora partyzánského: to SS-bandité ve vsi spálené 13 jí matku ubili, otce rodného, a zoři-Hannu, bílý kvítek přečistý, zhanobili podle, zvířecky. – Pak na výpravách našich vídals ji: vždy obětavou, vždy tak ochotnou vzít na se úkol nejodvážnější – vždy bez úsměvu v tváři kamenné, vždy bez radosti z plodu pod srdcem. – Dnes večer měl ses v mracích ukrýti: snáz proklouzla by mezi strážemi tam ve stanici u Počajiva, kde stojí vlaky s jejich municí. – Ach tatíčku, světlý měsíci, snad chytnou ji – Bůh buď jí milostiv! – A ne-li? Zdaří-li se podnik odvážný? – Ach, stejně zhyne s nimi v plamenech. – Už jistě došla. Půlnoc minula. Hodinku ještě sečkej! Ale pak – ať výbuch uslyšíš či nikoli – pak vyjdi z mraků, vypluj vysoko až nad obláček onen tající, až nad zlatou tu hvězdu plající, vypluj vysoko, ó, posviť na cestu bílé duši dobré robky nešťastné, na její dlouhou, dlouhou cestu poslední! 14

HOSTINA
Oj, hody, hody slavné, hody bohaté vystrojil car mocný moře siného ve svém křišťálovém zámku podmořském, hlučnou hostinu, bujný hodokvas! Všecko sezval si své bohatýrstvo udatné, všecka knížata, jež poplatna mu jsou, všecky velmože, hrdé bojary – tož ruské řeky-veletoky mohutné. – Sjíždějí se hosté v pyšném paláci, z hostů vzácných nikdo snad už nechybí: Mládenec rozložitý je tu, Dunaj zelený, bystrý Dněstr přispěchal až kdesi z hor, na zpěněných koních přihnal se Bug hněvivý spolu s Ingulem, svým klidným sousedem; z východu se valí Kubáň bohatá, vdova počestná, mnohorozumná; Dněpr, kníže mocné, nepřišel jen sám: 15 s celým dvorem dojel, s pyšnou čeledí; bojaryně vznešené má ve svém průvodu: chladnou Desnu, Pripeť loudavou, Berezinu lstivou, Vorsklu hloubavou. A kdo to stojí tam skromně opodál, kdo je zádumčivý, statný junák ten? – Toť snivý, tichý Don, syn Ivanovič, ten od Azova připlul s Doncem-bratříčkem, mladším bratříčkem, chrabrým jezaulem. – Všecky je car vítá, všem tiskne pravici, se všemi se líbá, všecky objímá, pak do jídelny bělodubové je uvádí. Dle rodu zaujali hosté místa v síni hodovní, už zasedli si družně k štědré hostině. Důvtipni tu byli carští kuchaři, hojná jídla nosí, chutná, cukrová; horlivě se k dílu mají však i číšníci, pilně plní číše vínem zeleným. Proudem teče krymské, kachetinské ohnivé, z konvic do pohárů, z číší do hrdel. – A tu rozveselil se car moře siného, jak jarní slunečko se teple usmívá, modrozelenýma září očima, kučerkami stříbrnými jen jen potřásá, s každým z hostů vlídné slůvko promlouvá, aby jedli, pili, ponouká je, pobízí. – 16 Již rudé slunečko se sklání k západu, dobrou stolovníci, dobrou mají náladu. Všichni sytě najedli se na hodech, všichni s chutí napili se na slavných. A když rozehřáli se a rozkurážili, tu mocní oni bohatýři přeslavní rozchvástali se, rozholedbali. Jeden chvástá se svou silou-siluškou, jiný chvástá se svým během junáckým, třetí chvástá se svým šumným-dumným hovorem. Tam ten se chlubí dvorem svým a čeledí, onen pyšní se svým rybným bohatstvím a průmyslem. Blázen vychloubá se svými zlaťáky, hlupák chvástá se ženou mladičkou, moudrý muž se chlubí starou matičkou. – Jenom tichý Don, svět Ivanovič, skromně, mládec dobrý, sedí v ústraní, málo jídel všímá si a nápojů, ničím, bohatýr, ničím se nechvástá a jen chvílemi si z hloubi povzdychne. – I přistoupil tu k němu naděj-mořský car a slova perutná k mládci promlouvá: „Hoj, atamane chrabrý, Done-tatíčku, co ty, bohatýre, nejíš, nepiješ, bílých labutí si neukrajuješ? Což podle rodu místo snad ti nedali? 17 Či s vína konvicí obešli tě snad? Nebo smích si z tebe ztropil soused opilý? Proč jasná očinka k zemi upíráš, ničím nechvástáš se, ničím nechlubíš?“ – I odpovídá caru-hosudaru tichý Don: „Čím chlubiti se mám, čím chvástati? – Z nás, bohatýrů slavných, jak tu sedíme, z nás všech, ruských veletoků mohutných, žádný se nezastoupil za Rus-matičku v osudný ten čas, v strašnou hodinu, kdy v mukách beze jména hynul její lid, kdy po bílých jí prsou šlapal zpustlý vrah. – Ne my – to ona, paní ruských řek, zříc naši slabost, Rusi úzkost smrtelnou, láskou, hněvem, bolestí jak hroznou povodní vzkypěla, vzdula se, rozburácela. Jak archanděla hlas ryk její zlobný zněl v pum praskot, výbuchy a hřmění děl tam v Stalingradu, městě ponízovémponižovaném, památném. Hoj, opřela se prsy svými draku lítému, hoj, ubila těch jeho dvanáctero hlav, napojila, nakrmila muže statečné, udatenstvím napojila je a odvahou, požehnání své jim dala veliké: aby rodnou zvedše dubinušku-dubinu, hnáti počali ty hordy sveřepé. – 18 l hnali je a bili klackem krvavým a vypráskali je z půdy posvátné. Oj, Volha, Volha naše, duše-rodná mátuška, ta věru má, ne já, čím se chlubiti, ta věru má, ne já, čím se pyšniti! Věrou-pravdou posloužila lidu pravoslavnému, věrou-pravdou poctivou a upřímnou. Před otroctvím hanebným jej spasila, ba zachránila všemu světu božímu lidskou důstojnost a ducha rozlet svobodný.“ – Domluvil ta slova tichý Don, dopověděl ona slova pravdivá. A tu všecky ruské toky, mládci udatní, odmlčeli se, přizadumali, přizadumali se, přizamyslili. Pak naplnili číše vínem zeleným a všichni oni, bohatýři mohutní, jednou rukou chopili se číší pěnivých, jedním douškem vyprázdnili zlaté poháry na zdraví a věčnou slávu paní ruských řek, Volhy-sudaryně, ochranitelky, věrné mátušky, mnohobolestné. 19

ORÁČ BOHATÝR
V rodné krajině, v té široširé rovině, v rodném poli onom, širém, dalekém, oře si v tom poli oráč, pohvizduje si, obrací on, rozhrnuje brázdu-brázdečku. Skřípe jeho socha-plužík dřevěný, časem o kořeny zachytne a poskočí, časem o kameny zazvoní ta její radlice. Broného má koníka ten oráč, hřebečka, na koni je postroj celý hedvábný. Ocas koně po zemi se plouží, po syré, hříva ke kopytům padá proudy světlými. Plužík-sochu má ten oráč klenovou, u té sochy radlici má z dobré oceli, odhrnovačka je celá stříbrná, kleče pluhu ze zlata jsou rudého. Poletují, houpají se oráčovy kučery, zářivá jak prška zlatá k plecem padají. Má ten oráč jasné oči sokolí, 20 černé má ten oráč brvy sobolí. – Oře si ten oráč v poli, pohvizduje si, na koníčka časem křikne hyjé, čihy, hot, vyvrací a vyorává pně a kořeny, stranou z brázdy narovnává hrubé kameny. A když jeden pole lán ten oráč dooral, a když druhý pole lán ten oráč dooral, pod keř vrbový si lehl oráč Mikula, spánkem bohatýrským pod tím keřem usíná. – Přiletěl tu černý havran z pole širého, usedl ten černý havran na peň vrbový, počíná ten havran truchle krákati, truchle krákati a hlasem lidským věstiti: „Aj, ty oráčku! Aj, ty oráči! Spíš si, Mikulo, v chládku hovíš si, a jaká pohroma se na nás valí, netušíš. Nerozlily se to jarní vody po Rusi, nepřátelská rozlila se po ní vojska nesčetná. Síle vojska toho konce-kraje nevidět: sivý holub neobletěl by ho v letní den, neoběhl by ho šerý vlk v noc podzimní. Kolébá se pod ním syrá země, prohýbá, pohasíná už i červené to sluníčko v prachu oblacích a v dýmech požárů. Pustoší ta zlobná síla celé krajiny, ohněm sžehá města bílá, vetché dědiny, 21 vyhubit chce, vyrubati pravoslavný lid. Běda přihnala se těžká na Rus-matičku a ty, Mikulo, si spíš a v chládku hovíš si.“ – Dokrákal svou zprávu truchlou havran, černý pták, dozvěstoval zvěst nedobrou posel zlověstný. Probral se tu oráč z dřímotěnky-dřímoty, přestal se tu oráč v chládku chladiti. Protáhl si údy, protřel jasná očinka, na poskočné nohy vskočil oráč Mikula. Přistupuje k druhu svému, koni milému, vypřahati jme se z pluhu svého hřebečka, jme se postroj celohedvábný mu snímati. Přistupuje nato ke své soše-plužíku: „Sbohem, ty má ženo věrná, socho klenová! Dlouho nebude mi, rodná, s tebou robiti, dlouho nebude mi v syrou zem tě nořiti.“ Uchopil tu Mikulenka sochu klenovou, vymrštil ji pod oblaky, nebem bloudící. Po tři dny ta socha vzhůru k nebi letěla, po tří dny ta socha dolů k zemi padala, dopadnuvši, po kleče se v zemi zaryla. Počal oráč koně svého v rose koupati, třikrát v rose jitřní, třikrát v rose večerní, pšenkou bělojarovou ho počal krmiti, odvary ho medovými hojně napájel. 22 Jal se oráč bronce svého sedlem sedlati, zlatě prošívaným udidlem ho zauzdil. Slova takováto při tom k němu hovoří: „Nebudeš již, koni broný, v pluhu choditi, bojovníka budeš nyní v bitvy nositi.“ Na koně se na věrného mládec vyšvihl, do pole se do širého mládec rozjíždí. Přijíždí tu Mikulenka k dubu syrému, k dubu syrému, tož kořenatému. Zvýši bude dub ten dobrých devět sážení, ztloušti, že by chlapi tři jej stěží objali. „Netřeba mi šavle z damascenské oceli, netřeba mi luku tuhého a křepkého, netřeba mi ani kopí murzameckého. Postačí mi, bohatýru, ruská dubina.“ Za vrcholek popadl to velké dubisko, z kořen Mikula je vyrval, vytrhl, na pouť-na cestu se dává s ruskou dubinou. – Poskočil si koník bujný, jal se cválati: první doskok – hledej! na tři versty daleko; druhý doskok – hledej! na dvanácte dobrých verst; doskok třetí – stopy, bratře, nenajdeš!... Dojíždí oráč-bohatýr k řece široké. Nahnána tu všude vojska síla nesmírná – síle vojska toho konce-kraje nevidět: 23 sivý holub neobletěl by ho v letní den, neoběhl by ho šerý vlk v noc podzimní. Pustoší ta hrozná síla celé krajiny, ohněm sžehá města bílá, rodné dědiny, vyhubit chce, vyrubati pravoslavný lid. Nerozvlnilo se siné moře-oceán, mládcovo se rozohnilo srdce junácké; k svému koni Mikulenka takto promlouvá: „Nenos ty mne, druhu věrný, k vojska pokraji, zanes ty mne do samého středu nepřátel!“ Lehounce jen švihl bronce pevných po stehnech, slabin jedvaže se dotkl zlatou ostruhou – jako bouře rozletěl se urozený kůň. Z huby zpěněné mu šlehly jasné plameny, z uší vztyčených se valí hustý dýmu sloup, z nozder sypou se a srší jisker chuchvaly, jak by štítem ohnivým chtěl pána chrániti. Skokem ocitl se s jezdcem v davu nepřátel. Jako na vran drzé hejno sokol-jasný pták, tak se na vetřelce vrhá oráč-bohatýr. Jal se mládec dobrý dubinuškou máchati, jal se houževnatou vraha kláti, rubati, rozmávala se, hoj, pravá jeho ručinka – zachvívati počala se máti-syrá zem... S hory vysoké se dívá jejich generál, vlasy rve si, prchající vojska žene zpět, 24 ale brzy na koně sám vsedá rychlého, z naší Rusi-mátušky se dává na útěk. Klne, proklíná a slavně zapřísahá se: „Ďábel sám nás chraň, kdy znovu na Rus táhnouti, nás i naše děti, naše vnoučata!“ – Zastoupil se oráč ruský za svou matku-zem, na netvornou hlavu šlápl zmiji ohavné: prosta byla lítých vrahů naše svatá Rus. Za to budeme mu věčně chválu vzdávati, slávu zpívati až na věky věkův. 25

KŮŇ JUNÁKŮV
Stříbrné máš podkověnky, vyleštěná kopyta, obroku a bílé pšenky dovůle a dosyta. Ale ty si krmě chutné sotva všimneš celý den a jen k zemi oči smutné klopíš zamyšlen. Nepohodíš bujnou hřívou, nezazvoníš třemeny, netěší tě perlou snivou krumplované řemeny – pověz, koníčku můj bílý, jakou tíhu v srdci máš: hlavu věšíš a jen chvílí slabě zařehtáš?“ – 29 „Proto k zemi kloním hlavu, že mi srdce svírá stesk, že už z dáli slyším vřavu, kulí hvizd a zbraní třesk, proto smutně hlavu věším, mlčky hledím do vody, že dnes naposled se těším ze své svobody. Zítra už mě ruka cizí zbaví podkov stříbrných, uloupí i zlato ryzí sladkozvukých třmenů mých, místo čabraky pak tkané přes mé boky zpocené hodí cár tvé kůže sdrané, krví zbrocené.“ 30

USKOCI
V rozsedlině skalní za balvany skryl se uskok Ristić před katany. S sebou má svou ženu Andželinu, dvé je s ním i jeho milých synů. Ze sluje však nemohou se hnouti: bdělým očím nelze uniknouti. Jen se hlavy zvednout poosmělí, pušek čtyřicet hned po nich střelí. – * Bez jídla tři dny a noci byli, kalnou vodu dešťovou jen pili, 31 pokud byla v prohlubině skály. Čtvrtého dne slunce žhne a pálí. Brzy mělká vyschla kalužina. Slabě zasténala Andželina: „Smiluj se a odpusť, Pane Bože!“ Mrtva klesla na kamenné lože. * Nezaplakal Ristić, hledě na ni. Synové, ti nedutají ani, jen si tiše utírají oči, když se otec od nich pootočí. V pátý den syn starší, bohpomozi! jak vlk lačný na uštvané kozy třeští oči na svou mrtvou máti. Neštěstí se mladší počal báti. * Vzkřikl, do šílených zraků patře: „Nezahub své duše, milý bratře! 32 Tu máš nůž, mou krví uhas žízeň! Však už brzy skončí naše trýzeň! Z hrobů budeme pak vycházeti, vrahům ve spánku krev upíjeti.“ Ristić vstal a řekl: „Dosti řečí! Zlá je koule. Žízeň zlo je větší.“ * A jak vzteklí vlci do doliny vpadli ti tři: Ristić s dvěma syny. Po sedmi své vraždí nepřátele. Klesli, každý sedmero ran v těle. Panduři jim hlavy zutínali, na oštěpy si je napíchali. Nehledí však na ně, leda zdáli. Ještě mrtvých uskoků se báli. 33

POSLEDNÍ POŘÍZENÍ
Neklovej mi játra! Sečkej chvíli! Což mne nepoznáváš, orle bílý? Skoro denně v horách letním časem ustašů jsem sytíval tě masem. – Dvanáct měl jsem kulí v nábojnici. Dvanáct mrtvých leží na silnici. Třináctý byl Bočkaj křivonohý. Ten mne do zad střelil ze zálohy. – Starý druhu! Chop se nábojnice, k bratru Franu zaleť do Breznice! Řekni, že ho prosím, umíraje, aby počíhal si na Bočkaje. 34 Chumáček mých vlasů v tomto šátku odevzdej mé Daně na památku!“ – * Se šátkem a s prázdnou nábojnicí rozletěl se orel ku Breznici. V hospodě tam Frano sklenky tříská. V novém plášti ustašském se blýská. Z kostela tam Bočkaj, všecek záře, krásnou Danu vede od oltáře. 35

SLEPEC
Dávno„Dávno, bratří, věci ty se staly, kterých jsme tu písní vzpomínali. V ráji spočiň, kdo byl junák pravý! A nám Bůh dej veselí a zdraví!“ Dozněla již struna guslí v tichu, skončil slepec píseň starobylou. Vyslechli ho pozorně a vážně muži, ženy pod javorem starým. Pochval není. Souhlasu jen výraz na všech tvářích kolkolem lze čísti. Nad mnohým se s pěvcem zamysleli, spolu s ním si teskně připomněli knížat svých a hrdin starou slávu, říše zánik, lidu nevinného oběť velkou, Bohu přinesenou. Každému té písně věří slovu. Každému z nich připomněla znovu, co a kterak činiti je třeba, 36 před Boha s tím předstoupit bys mohl. Neboť všichni, bratře, bez rozdílu stanem před Ním, nic než ty své skutky nenesouce ve zkřížených rukou. Ale slyš! Zas ozvaly se gusle, novou zpěvák započíná píseň. Nezpívá však o minulých bojích, o junácích z časů dávno zašlých, ne! on o nich, o nich samých zpívá, jejich kraji, o vsi jejich rodné, smělém činu jejich vlastních synů, o němž sami dnes mu vyprávěli. Provázeny guslí hudbou dumnou, plynou verše zpěvu řekou šumnou: „Vraní horo, planino ty skalná! Vraní horo, krajino ty žalná! Kolika jsi matkám syna vzala? Kolika z nich srdce probodala? Kolik sester odělas v šat černý? Vraní horo, žíznivá ty země! Ještě dost ses nenapila krve? Zas už po ní ta tvá ústa prahnou? Dosti ještě masa junáckého havranů tvých nepozřela hrdla?“ – Rytmem známým, zpěvu šumnou řekou proudí verše, vlní se a tekou. 37 Večer již se sklání nad krajinou, ale gusle zní a verše plynou. Vzrušeně i zbožně vesničané naslouchají písni zadumané. Dovedla by žíznivá ta nitra naslouchat jí do samého jitra. V půdu srdcí, zprahlou, rozpukanou, slova kanou vlahou požehnanou. – Končí stařec. V chatě pohostinné občerství se, tělu odpočine, aby s jitrem v novou pouť se vydal krajem božím, širou zemí rodnou. Plyne voda, od břehu jde k břehu, od kamene běží ke kameni. Duje vítr, od hor táhne k horám, od pomoří vane ku pomoří. A ten slepec od vsi ke vsi bílé světem půjde, do tmy vnořen věčné, hůř než vězeň v kobce nejtemnější: Co je tobě radostný den bílý, jemu tmavá noc je bez měsíce; nezná jasu zářivého nebe, nezná milých tváří kolem sebe. – – Kde jsou stíny, tam i slunko bývá, mnohdy zlo i dobrou stránku skrývá. 38 Víc kdo prožil, víc a lépe chápe. Více slyší, komu sluch jen zbývá. – Slyšel slepec ve tmách noci děsné tiše tlouci srdce lidu svého. Oheň zaplál v jeho srdci věrném, záře svatá prošlehla tmu věčnou. A v ní náhle víc než oči lidí, víc i dál ty slepé oči vidí. Ten, jenž rukou cizí vést se dává, pochodní sám pojednou se stává, světlem jasným svítí lidu svému, zmučenému, ve tmách pohřbenému. – Zemřel pěvec. V zemi tlí už tělo, ale duše, v píseň proměněna, dále zpívá, ptáče v nivě rodné. Plyne voda, od břehu jde k břehu, lehký vítr od hor táhne k horám, duše-píseň od úst k ústům letí, od úst k ústům, od srdce jde k srdci. Vane vítr s moře ku pohoří, v mraky duje, mlhy rozptyluje. Letí píseň, k srdcím zahovoří, mysli zjasní, šíje napřimuje. A než nebe červánky se vznítivznítí, ve tmách noci jasnou hvězdou svítí: hvězdou lásky k bratru trpícímu, 39 v poutech jako ty se soužícímu, hvězdou víry v boží zúčtování, svaté věci v slavné zmrtvýchvstání. 40

OVČÁK PETKO
I
Ve vůkolí rekvirovat káže major, v Gradci posádce jenž velí. Železnice v rukou tlup je zčásti, přísun mořem podvázán je značně: vojsko samo obživit se musí. Bezohledně rekvirovat nutno brav i skot, ať kdekoliv se najde. Na půl cestě z města ku pohoří k polednímu rekvisiční oddíl k říčce došel, Ponikva jež slove. Pastýř Petko pase tu své stádo, ovce pase, s nimi čtyři kravky Vidoviće, hospodáře svého z Kolobrigu pod Prolomem strmým. Pase Petko, písničku si zpívá: „Nepij, drago, vodu ze studánky! Víla v ní své děcko vykoupala.“ 43 Zmlkne Petko – vojáky byl zhlédl. Vyjevené oči na ně třeští. „Co tu chtějí? Strašit chce mě víla?“ – Co tu chtěli, brzy ukázali. Třicet ovcí ze stáda mu vzali, kusy lepší, k tomu čtyři kravky, cedulku mu za ně bílou dali, k městu živou kořist odhánějí. Jich je deset, ovčák zbraně nemá. „Běda mi, ach běda, Bože milý! Kterak, junák, obráním své stádo?“ Počne Petko s pastvinou se bratřit, sestrou zváti pastvinu i řeku: „V Bohu sestry, pastvino i řeko, hlídejte mi jehňata a ovce, nežli sběhnu k starci-hospodáři, než tam sběhnu, než se zase vrátím.“ – Běží Petko, přes kameny skáče, srdečko mu žalem v prsou pláče. Z daleka už na celý dům křičí: „Jao, Jugu, běda, hospodáři! Nevčas chladné sedls píti víno!“ – „Hola, Petko! Co se děje, hochu? Promluv, probůh! Vždyť jsi celý zchvácen!“ – „Zlostní vlci napadli ti stádo, zlostní vlci, Švábi zlořečení. 44 Třicet ovcí tvých teď k městu ženou, třicet ovcí, všecky čtyři krávy: Sivku, Belku, Mrkušu i Růži. A ty sedíš, chladné víno piješ!“ – Když Jug slyší, co mu pastýř praví, na junácké nohy rychle skočí, pro oslici do chléva hned spěchá, do bílého rozjede se Gradce. Ale dřív než dojel k městským bránám, do kasáren vrátila se četa. Tu máš, brachu, ránu znenadání! Ve vratech stráž starci vejít brání, poddůstojník odbývá ho zostra, že je večer, aby přišel zítra. Zítra! To už možná bude pozdě, zítra budou kravky poraženy, dělnice a živitelky jeho. Zdrcen chodí stařec po ulici. Kdo mu zorá pole kamenité? Úrodu kdo domů sveze chudou? A kdo dá nám trochu toho mléka? Milý Bože! To přec není možné! Vše to nutno komandantu říci, vysvětliti, nežli bude pozdě. Ku bráně Jug odhodlaně kráčí: „Znáš-li Boha, pusť mě k veliteli!“ 45 Rozkročena, s nasazeným bodlem stojí hlídka, strohý Němčík mladý. S balvanem spíš domluvíš se, brachu! Odstrčil ho stranou silák-rolník, voják bodlem rozehnal se po něm. Holou rukou zadržel je stařec, rozehřál se, krev mu zakypěla, za prsa a pod krk Němce chytí, jako s žokem o dlažbu s ním praští. Na křik hlídky seběhly se stráže. A tu měl bys vidět, pobratime, s celým houfem jak se horal bije. Zvedl bodlo upadnuvší pušky, o stěnu se opřel, záda kryje, tvrdé rány odráží i vrací. Krev mu teče z rukou, úst i prsou, v žáru boje ani o tom neví. Posléz arci přesilou ho zmohli, starce zbili, spoutali mu ruce, do vězení Juga odvádějí. Hladem hnána, nedočkavši pána, sama domů oslice se vrací na Kolobrig pod Prolomem strmým. 46 II
Od„Od těch čas, kdy první zkvetlo kvítí, od těch čas, co slunko na svět svítí, sličnější v něm nevykvetl kvítek, než je dilber Ljubosava milá v Kolobrigu pod Prolomem strmým. Jak je krásná! Dobrý Bůh jí žehnej! Spanilejší bílého je rána. Její oči – drahokamy temné, ústa její – vonná rudá růže. Její líčka – broskve ojíněné, vlasy její – těžký hedváb zlatý. Ve vlasech má alem, drahý kámen: ceny jeho, brachu, nestanovíš, v jeho záři moh bys ovce stříhat o půlnoci jako o polednách. Útlé paže – křídla vlaštovice, tichá ňadra – bílé holubice. Taková je ruměná a bílá, že když vodu pije nebo víno, vidět je to skrze hrdlo bílé. – Ztepilého vzrůstu, štíhlá v pasu, chůze plavné, líbezného hlasu, vejde – a hned rozsvětlí se všude, promluví – a řekneš: holub hude. 47 Kouzlo z její bytosti se line: když se směje, zdá se: perly seje; smutna-li je, srdce mře a hyne, radostna-li, cítíš: slunce hřeje. Viděls víly tančit, pobratime, na planině tančit při měsíci? Zavádí-li kolo Ljubosava, ani víla se jí nevyrovná.“ Tak si v duchu říká ovčák Petko, tak si zpívá, sám když v horách pase. Smutná však je dilber Ljubosava: sama včera vrátila se z města, nepřivedla otce-hospodáře. Černý mrak se nad nebohým vznáší: pro násilí nad vojenskou stráží těžký žalář, ba snad smrt mu hrozí. „Ochraň, Bože, Juga Vidoviće! Potěš, Bože, Ljubosavu milou!“ Tak se v duchu modlí ovčák Petko, tak si šeptá – když tu náhle vidí: do dvora sem kdosi koňmo vjíždí, cizí jezdec v divném stejnokroji. „Podrž koně!“ křikl na ovčáka, slézá s koně, otěže mu hází. „V kule,“ ptá se, „je tvá mladá paní?“ – 48 Chmurně vešel do bílého domu, rychle vešel – nepobyl tam dlouho; z domu ještě chmurněji se vrací. Vsedá na kůň, pro sebe si hučí: „Ať mě vlastní nezrodila matka, ale mrcha, stará klisna chromá, ať mě mužským nepásala pasem, urážku-li neodemstím tvrdě, nesplatím-li žalem za pohanu.“ V sedle vztyčen, pěstí k domu hrozí: „V Kolobrigu, krásko hrdopyšná, pánem přece bude Ante Vujić!“ – – Spatřil Petka, obořil se na něj: „Co zde stojíš,“ křičí, „z kurvy spratku! Co zde čumíš? Hybaj po své práci!“ Karabáčem přes hlavu ho švihl, cvalem poté ze dvora se rozjel. – Nepřivykl biči mladý Petko. Chvíli stojí jako v ohromení. Ránu možná odpustil by ještě – ale hrozit jeho dobré paní? Za cizincem jako šipka letí, ten však v cesty záhybu již zmizel. Nadběhne mu snadno skalní stezkou přes návrší – ejhle! tam se blíží! Zvedl kámen Petko rozlícený: 49 „Sám jsi zmetek! Sám jsi z kurvy pošel.“ Pastýř Petko dobře mířit umí, denně v horách s oblázky se baví, hází jimi po svéhlavých ovcích, rozběhnou-li se a zatoulají. Do levého lokte chlapa trefil. Sykne jezdec jako zmije zlostná, vztekle k pasu po pistoli sahá; po ovčáku dvě z ní vyslal rány, ba i na stráň za ním koně bodá. Chytit Petka? To spíš vítr chytíš! Nežli jezdec na návrší vyjel, po ovčáku dávno zem se slehla. V kamení jak ještěrka se blýskl. III
Mnoho psaní chodí bílým světem, ani nevíš, odkud jsou, kam spějí. Letí psaní z dalekého Gradce do Záhřeba, města bohatého. Kdo je poslal? – Dilber Ljubosava, milá sestra Vladka Vidoviće, zpravuje v něm bratra o neštěstí, 50 které stihlo starého jich otce. Takto sestra dále píše bratru: „Se zlým jsem se rozvadila hadem. Zmije horší v celém kraji není. Kupec Vujić – znáš ho přece, bratře; odmítla jsem jeho namlouvání – v Gradci stal se nyní mocným pánem: ustašů je krajským kapitánem, Němců plné důvěře se těší. Na Kolobrig ondy znovu zajel, nabízel se zas – a poté hrozil. Ví prý, jak mou hrdou sklonit hlavu, oplatit mi žalem za pohanu. Ještě ráda prý mu zlíbám ruce, pod nohou mu políbím zem černou, jeho chrta mezi úzké oči, jeho koně na kopyto tvrdé. Otce ať prý domů nečekáme! Na Kolobrig živ se nenavrátí, nikdy už! „Ať nejsem Ante Vujić! Dobře vím, jak celý rod váš smýšlí, strýc váš Rade že je partyzánem.“ – Z dobrého prý pomůže nám bydla, v Kolobrigu on prý bude pánem! – Statek náš dal pod nucenou správu. Stvůry své již osadil nám v domě: 51 ustašskou k nám hlídku ubytoval. Obchůzky prý v Prolomu má konat – a nás týrat, statek vyjídati. Jsme jich syti – já i naše čeleď. To ti říkám: Na mou věru tvrdou, než se dívat, jak ta cháska drzá na otcovské půdě cizopasí, v rodném domě jak se roztahuje, poroučeti nám se osměluje –: raděj z hladu černou zem chci jísti, raděj z žízně píti vodu z listí, chodit, mladá, po zelené hoře, trávu spásat jako srna plachá. Brzy, bratře, přejde zima dlouhá, znovu listím oděje se hora, žežulice ozve se hlas v lese, mladých vlčat vytí na planinách. Svatý Jiří – hajduk do hor míří. Možná, bratře, přijdeš-li nás hledat, spíš nás najdeš v Kamešnici pusté nežli doma v Kolobrigu rodném. Hajduckou krev těžko zapřít v sobě.“ * Černé mraky po nebi se honí, vítr kvílí jako v horách víly, 52 jak pes vyje, jako šakal skučí. Všecko, zdá se, spí už v Kolobrigu: kula ztichla, ve chlévě krav není, zbylé ovce v salaši jsou v horách, s nimi také čeleď povětšině. Všecko, zdá se, spí už v Kolobrigu. – Tam však ve tmě postavy se mihly, tlumeně se ptá hlas velitelský: „Nezůstal snad nikdo z našich v domě? Jste zde všichni?“ – „Ano, plukovníku.“ – „Mezci z chlévů vyvedeni?“ – „Ano.“ – „Lacmani a ustaši jsou v kule?“ – „Napili se jak ta černá země. Spí teď v kule jehňata jak roční.“ – „Nuže, sneste seno, dříví, slámu!“ – „Petko! Petko!“ ozve se hlas dívčí. „Nechals dveře kuly otevřeny?“ – „Nechal, nechal, dilber Ljubosavo.“ – „Raději se přesvědč! Tu máš klíče!“ – Beze slova klíče přijal ovčák. Otevřeny našel dveře kuly. Klíčem na dva západy je zamkl, železným pak ještě opřel hákem. – Černé mraky po nebi se ženou, vítr kvílí jako v horách víly, 53 jak pes vyje, žalně skučí, štěká. – Z oslí stáje vylít kohout rudý a tam druhý letí ze seníku. Poskakují chvíli, poletují, jak by spolu v zápas dát se chtěli. Slabý praskot provází jich tanec. Divoce však skočili teď vzhůru – tam i tam už jiní vyskakují, celý dvůr teď rudě osvětlují. Jasně vidět kulu, chlévy, stáje: střecha chléva kravského jak chytá, z ovčince jak hustý dým se valí. Jako z měchů vítr v oheň dmychá. V plamenech už budovy jsou všecky, kolkolem jež kulu obklopují. Však i z ní už počíná se kouřit, kouřem teď i plamen prošlehuje, roste, sílí, střechu olizuje. Zoufalý se ozval z kuly výkřik, zvířete jak hynoucího řvaní. Slábne, zmlká v praskotu a třesku. S třeskem zřítil se krov prohořelý, jisker sloup se vzhůru do tmy vznesl jako hejno polekaných běsů... Ve větrné, temné jarní noci malá četa ku Prolomu stoupá. 54 Bohatýrská postava jde vpředu, za ní s mezky hlouček vesničanů. Vzadu dívka na soumaru jede, mladý ovčák za uzdu ho vede. IV
Kárá luna hvězdu večernici: „Dávno, dítě, dávno čas je spáti. Kde se touláš? Kde ses omeškala?“ – Odpovídá večernice třpytná: „Závoj noci ještě hory halí, přes Bosnu já snivou domů chvátám. A tu vidím: zaskřípěla vrata, těžká vrata u kasáren v Kršnu – a z nich proudem ve čtyřstupech pevných vycházejí ozbrojení muži. Hlavu krytu přilbou ocelovou, nohy v botách dobře okovaných, karabinu lehkou na rameni, pod nabitou tornou nachýleni, mlčky ze bran pevnosti se valí.“ – 55 „A víš, dítě, jaké je to vojsko? A kam táhne z Kršna krvavého?“ – „Němečtí to myslivci jsou horští, praporu půl dojista jich bude. Přes Kršanské pole míří k horám, ku Prolomu, ku planině strmé.“ – „Proč tak spěšně, nedočkavše rána, vydali se na obtížný pochod?“ – „Přerváno prý spojení je s Jajci, partyzány hory se jen hemží. V Kršnu samém špižírny jsou prázdny, ani pušky nemají co jísti.“ – „Proto vojsko ke Gradci teď táhne?! Zásoby a střelivo chce dovézt?!“ – „Cestu prý též zajistit si musí, poslední spoj Kršna s mořem volným. A když možno, posily má přivést, do týdne být zpátky v Kršnu tvrdém. – Unavena jsem však, milá máti! Dobrou noc, už oči se mi klíží.“ – 56 „Dobrou noc! Dej políbení matce! Do rosného jitra dřímej sladce!“ – * Psaní píše Vladan četovodža v Kamešnici divoké a srázné. Ještě v noci ovčák Petko běží na Klisuru, na planinu drsnou, do tábora spěchá partyzánů. Píše v psaní Vladan četovodža: „Milý strýče, plukovníku Rade! Přátelé mi právě chaber dali, dobrá kořist přes hory že půjde. Brzy bohdá budeme ji dělit, brzy možná rány ovazovat. Třicet hochů vyber, plukovníku, žádné plevy! – hodnotné jen zrno: junáka, jenž kamene je tvrdší, který raněn ani nezasténá, aby druha nevytrhl z boje, jemuž kučou medvědí je kožich, milkou drahou – jeho zbraň je světlá, který šavlí cestu vpřed si razí jako sokol křídly pod oblaky. Takých třicet – ke mně s nimi pospěš! V Prolomu znáš křivou jedli suchou, 57 u té jedle napajedlo ovcí: tam mě najdeš, sokole můj sivý, tam mě najdeš i s mou věrnou četou. Rozumíš mi dobře, plukovníku? Věc je spěšná – nežli Němec dojde, soutěsku je nutno obsaditi.“ Psaní čte si starý junák Rade, a když vidí, co mu bílé říká, slova nedí, jen mu oči svítí, černé oči pod obočím šedým; chvílemi jen bílý knír si hladí, s handžárem si zlatým hraje kradí. – K večeru byl na smluveném místě a s ním třicet chlapců-partyzánů. Žádné plevy! Hodnotné jen zrno: junáci, co kamene jsou tvrdší, kterým kučou medvědí je kožich, milkou drahou – jejich zbraň je světlá; ti si šavlí probíjejí cestu jako sokol křídly pod oblaky; druha druh ti nikdy neopustí, dokud v prsou buší srdce věrné. S nimi přisel Petko, mladý ovčák. Tam už čeká Vladan se svou četou. Rozpínají tu své ruce bílé, 58 objímají, líbají se v líce, pomoc Boží navzájem si přejí, druha druh pak po zdraví se táže. K společnému zasedli pak stolu: chleba kus a sýra večeřejí, berana si z rožně ukrajují, bystrou pijí rakiji a víno. Do pohárů dilber Ljubosava rudé víno bílou lije rukou. Drahým hostům podává je řadou. Pod hvězdami ke spánku se kladou. V
Ještě zora za horou se skrývá, ještě obloha se nezardívá, ještě nedělí se, pobratime, chmura noci od smavého jitra – spícími však ulicemi Gradce vojska dlouhá kolona již táhne. V pravidelné rázy těžkých kroků o kamennou dlažbu hrbolatou, do dusotu důstojnických koní, v drobný poklus opozdilých mezků 59 zhusta zazní zbraní zařinčení, šarží ostré pobídky a klení. – Z města, hle, již strážný předvoj vyšel, přebrodil i Ponikvu již řeku, zvolna stoupá k horám na obzoru. Za ním teď i valný voj se táhne, v jeho středu mezků karavana, převzácným jsou obtíženi zbožím. Za pěchotou soumarů jde oddíl s horským dělem, dvěma kulomety. Ustašů pak četa týl jim kryje, menší hlídky v bocích patrolují. – Před nimi se strmé horstvo zvedá, šedobílý Prolom kamenitý, jako kletba posupný a chmurný, jako osud záhadný a němý – divočina pustá, liduprázdná. Dravý pták jen chví se ve výšině, nepohnutě na svou kořist číhá. – Na útesu číhá však i Petko, orlím zrakem v dálce pátrá, slídí. Bílý chuchval valí se tam dole, jakby mlhy pramen šedobílý. – Mlha? Teď v tom předpoledním žáru? 60 Běží ovčák, plukovníku hlásí: „Již se blíží, aby Bůh je ubil! Je jich síla – a nás je tak málo! Kdyby v sůl nás proměnila víla, jak tu jsme, přec nebude jí dosti, aby těm tam oběd osolila.“ – Jen se směje Rade-harambaša, jen se směje, takto k četě mluví: „Hajdy, bračo! Všichni na svá místa! Zvítězíme nebo zahyneme – takovými zrodily nás matky. Poslyšte mě, bratrstvo mé drahé, poslyšte mě, co vám říci hodlám! Ukryjte se dobře za kameny, pušky v střehu, k ráně připraveny! Ale nikdo dřív ať nevystřelí, dokud netřeskne má karabina. Jakmile však výstřel uslyšíte, všichni naráz dejte oheň živý, vzpomeňte pak Boha jediného, chladné zbraně rukama se chopte, jako vlci vyřiťte se na ně, do hrdla se Němci zakousněte: granátem či bodlem nabroušeným, bambitkou či jataganem tenkým, zuby ostrými či tvrdou pěstí – 61 jak vám Bůh a junácké dá štěstí.“ – Dobře mluví Rade ke svým chlapcům, radu moudrou družině své dává; moudrému pak raditi je lehko. – Ke svým však i Němec-hejtman mluví. Při oddechu na úpatí horstva do kruhu si svolal důstojníky. „Zítra,“ praví, „týden tomu bude, bezpečně co Prolomem jsme prošli. Z band se nikdo ani neukázal. Zas prý v horách se tu potulují. Přepadati hlídky, to snad svedou, na nás udeřit však nedovedou. Vědí, kdo jsou naši střelci horští. – Bojí-li se bandy z hor jít na nás, musíme my do hor za bandami. Cesta od nich vyčistit se musí. S bandity pak – žádné smilování! V plen je brát jen zcela výjimečně! Nemyslím sic, k utkání že dojde, ale přesto bdělosti je třeba. Pánové, ať vše je pohotově! Deset minut oddech – a pak v pochod!“ – K důstojníkům svým tak mluví hejtman. Skály jeho slovům naslouchají. Naslouchají, slova neříkají. – 62 VI
Na pochod se znovu dalo vojsko. Těžce stoupá cestou kamenitou, v zákrutech jež dohůry se šplhá. Jako kletba posupný a chmurný, jako osud záhadný a němý, srázné štíty Prolom k nebi zvedá. Mlčí skála, zvíře, keř i člověk. V dusot kroků ztrmácených nohou zazní leda zbraně zařinčení. V těsné rokli horký vzduch se chvěje, jako v peci tetelí se, míhá. Ve výšině jak bod pevný tkvěje, horský dravec na svou kořist číhá. Hrozné slunce sálá, žhne a pálí, mlčky dolů na zemi se dívá. Mlčí bíle, rozpálené skály, mlčí vše – jen samo ticho zpívá. – Náhle v tichu třeskla karabina. A teď slyšet měl bys, pobratime, jak se pušky vztekle rozštěkaly! Slyšet je, ty jistě bys byl řekl: „To tam bije moře o břeh skalný, 63 to tam víly po horách se honí.“ Rachot pušek náhle zas však zmlká. A již – dravců hladových jak smečka – nože v zubech, granáty kol pěstí, partyzáni z úkrytů se řítí –: ostrým bodlem, jataganem tenkým, bambitkou i granátem i zuby, jak jim Bůh a junácké dá štěstí, do hrdla se Němcům zakusují, na čtyři je strany rozhánějí vlci horští jehňata jak plachá, druhu druh je do rukou si ženou: koho pustí četovodža Vladko, toho dočká silák Žeravica, koho ten snad ujíti si nechá, toho skolí Rade, sokol sivý. Na mou věru tvrdou, pobratime, země ani nebe neviděti, soutěskou jen šedý mrak se válí. Nebeský to není oblak bílý, je to mračno prachu zvířeného. Z něho slyšet výkřiky a steny – někdo Boha, někdo matku volá – krvavé tam dílo teď se koná! – Boha prosí dilber Ljubosava, u koní tam za skalami skryta: „Pošli, Pane, vítr od planiny, 64 dej mi spatřit, z obou vojsk těch silných, které vítězí a které hyne!“ – Dokonána krvavá je práce. Byla perná, nebyla však dlouhá. Z horských střelců živých zbylo málo: několik jich zavčas prchlo k městu, jiní brzy moudře zvedli ruce. Hory těl však válejí se v cestě. Z partyzánů málokdo jen padl. Pot si stírajíce, po bojišti mezky ženou chlapci zpívající, po cestě, kde v krve tratolišti hejtman leží, nohou kopající. * Koňmo k městu prchá Ante Vujić. V zadním voji, týl jenž Němcům chránil, oddílu svých ustašů se držel. Věděl, v horách strašný že je hajduk – zdrhl proto, hned jak boj se začal. Se své skály jako plavčík s koše orlím zrakem zahlédl ho Petko: „Vrah že Jugův směl by vyváznouti?“ – Levou rukou podepřel si pušku, pravou pažbu k rameni si tiskne – zahřmí výstřel, klesá sivák jezdcův. 65 Ale Vujić nezraněn se zvedá, pěšky znovu na útěk se dává. – Z Petkova kam dostřelu se skrýti? – Žlíbkem skalním, zcela skrytým v křoví, do údolí běží pobočního – právě tam, kde čeká Ljubosava, hlídající zásoby a koně. Ovčák Petko, s karabinou v ruce, jako kamzík přeskakuje skály, jako střela letí za Vujićem: „Na útěk už včera dát ses mohl, stejně dnes bych dostihl tě, lotře!“ – V pravou chvíli doběhl však Petko: s Ljubosavou zápasí tam Vujić, koně chtěje zmocnit se i dívky. Nadarmo dvě rány po něm dala, dýkou teď se proti němu brání. Z pušky Petko vystřeliti nesmí, paní svou by mohl zasáhnouti. S handžárem se vrhá na bídníka: „Ve zlý den my dva se spolu sešli, ve zlý den buď pro tebe či pro mne!“ – Vytrhl svou pistol Ante Vujić, na ovčáka vypálil ji zblízka. Klesá Petko s prostřelenou hrudí, živého už nedočká ho země. 66 Oči vsloup a ruce roztaženy, v téže chvíli padá však i Ante, v zádech dýku dilber Ljubosavy. – Pomstila ho, Petka ubohého, paní dobrá, aby zdráva byla! Pomstila ho – ale nevzkřísila. VII
Příkrou stezkou v úžlabině skalní vzhůru do hor malý průvod stoupá. Vychladlé už tělo ovčákovo na nosítkách partyzáni nesou. Za nosítky Vladko-četovodža s plukovníkem Radem schýlen kráčí. Pušky v rukou, hlavy obnaženy, věrných druhů provází je hlouček. Všichni mlčí. Chvílemi jen slza tiše skane po osmahlých tvářích. Bled je Vladko. Z prsou plukovníka pazvuk divný vydere se časem. Mlčí muži. Dilber Ljubosava jediná tak tiše mluví k hochu: 67 „Dobrý Petko, ovčáčku náš milý, kvítku bílý, protěži ty horská! Rozkvétals nám v Kolobrigu rodném, v Prolomu dnes povadls nám strmém. Ale řekni, proč tak tiše ležíš? Nepovíš? Což rozhněval ses na nás?“ – Marně ptá se Ljubosava bledá. Mrtvá hlava odpovědi nedá. – Dále do hor smutný průvod kráčí, drsná líce časem slza smáčí. Muži mlčí. Jenom Ljubosava znovu takto tiše k hochu mluví: „Petko milý, jablko ty zlaté! Proč tvé bílé nekynou nám ruce? Ústa tvá proč slova neříkají? Oči tvé proč cize na nás hledí? Zmrzelo se jim snad zlaté slunce? Černá země se jim zalíbila?“ – Marně ptá se dilber Ljubosava. Odpovědi nedá mrtvá hlava. – Zašel pohřeb v rozsedlině skalní. Opět pusta v žáru odpoledním, průsmykem se plazí cesta bílá. Mrtvá těla hustě na ní leží. V ostřici a na kamení horkém, 68 trávě zprahlé, trsech jalovcových, vysychají tratoliště krve. Dychtivě ji písek cesty pije. Jako kletba posupný a chmurný, jako osud záhadný a němý, skalné čelo Prolom k nebi zvedá. – Bílá víla tančí po planině, mladá víla starou píseň zpívá: „Nechoď, bloude, za hajdukem do hor!“ Její zpěv se ztrácí kdesi v lukách. Na rozcestí Vujić chroptí v mukách. – Mlčí bílé, rozpálené skály. – Supové sem slétají se z dáli. 69 Čísla 1., 2., 3., 4., 8. a 9. jsou básně zcela původní, napsané ovšem básnickým jazykem staroruských bylin, resp. hrdinských zpěvů jihoslovanských. Čísla 5., 6. a 7. jsou volná zpracování básní v próze od Prospera Merimée z jeho knížky La Guzla, sbírky fingovaných národních písní morlackých. – Čísla 5. a 6. byla již podobně přebásněna Puškinem. (Viz jeho Pěsni zapadnych Slavjan.)
[70] OBSAH I Němci před Moskvou 19439 Hanna Hryhorenko 194413 Hostina 194415 Oráč-bohatýr 194420 II Kůň junákův29 Uskoci31 Poslední pořízení34 Slepec36 III Ovčák Petko43 Poznámka70
[71] Z HLUBIN Svazek XIII. PETR KŘIČKA Píseň meče Upravil, 9 iniciálkami vyzdobil a obálku navrhl Karel Svolinský Písmem garmond Ratio vytiskla Grafia v Praze Ve 2200 výtiscích vydal B. M. Klika (Kmen) Praha (II), Opatovická 9 Březen 1946
E: mk; 2005 [72]