HANNA HRYHORENKO
Ach tatíčku, bílý měsíci!
Proč nesvítíš, jak jsi svítil dřív?
Proč, jak dříve zářils, nezáříš?
Sotva na chvilku z oblak vyhlédneš,
hned za černý se mrak zase schováváš. –
Dnes večer měl ses v mracích ukrýti,
když Hanna na pouť – na cestu se vydala.
Znáš přec Haničku, jasnou zorničku!
Tak často vídals ji v nocích májových
v kole s družkami, líbeznější všech:
zazpívá-li, zmlká v háji slavíček,
zatančí-li, utichá rej světlušek. –
A samojedinýs ji provázel
tehdy na útěku lesy-bařinou,
oj, lesy temnými, blaty černými
k nám do tábora partyzánského:
to SS-bandité ve vsi spálené
13
jí matku ubili, otce rodného,
a zoři-Hannu, bílý kvítek přečistý,
zhanobili podle, zvířecky. –
Pak na výpravách našich vídals ji:
vždy obětavou, vždy tak ochotnou
vzít na se úkol nejodvážnější –
vždy bez úsměvu v tváři kamenné,
vždy bez radosti z plodu pod srdcem. –
Dnes večer měl ses v mracích ukrýti:
snáz proklouzla by mezi strážemi
tam ve stanici u Počajiva,
kde stojí vlaky s jejich municí. –
Ach tatíčku, světlý měsíci,
snad chytnou ji – Bůh buď jí milostiv! –
A ne-li? Zdaří-li se podnik odvážný? –
Ach, stejně zhyne s nimi v plamenech. –
Už jistě došla. Půlnoc minula.
Hodinku ještě sečkej! Ale pak –
ať výbuch uslyšíš či nikoli –
pak vyjdi z mraků, vypluj vysoko
až nad obláček onen tající,
až nad zlatou tu hvězdu plající,
vypluj vysoko, ó, posviť na cestu
bílé duši dobré robky nešťastné,
na její dlouhou, dlouhou cestu poslední!
14