SLEPEC
Dávno„Dávno, bratří, věci ty se staly,
kterých jsme tu písní vzpomínali.
V ráji spočiň, kdo byl junák pravý!
A nám Bůh dej veselí a zdraví!“
Dozněla již struna guslí v tichu,
skončil slepec píseň starobylou.
Vyslechli ho pozorně a vážně
muži, ženy pod javorem starým.
Pochval není. Souhlasu jen výraz
na všech tvářích kolkolem lze čísti.
Nad mnohým se s pěvcem zamysleli,
spolu s ním si teskně připomněli
knížat svých a hrdin starou slávu,
říše zánik, lidu nevinného
oběť velkou, Bohu přinesenou.
Každému té písně věří slovu.
Každému z nich připomněla znovu,
co a kterak činiti je třeba,
36
před Boha s tím předstoupit bys mohl.
Neboť všichni, bratře, bez rozdílu
stanem před Ním, nic než ty své skutky
nenesouce ve zkřížených rukou.
Ale slyš! Zas ozvaly se gusle,
novou zpěvák započíná píseň.
Nezpívá však o minulých bojích,
o junácích z časů dávno zašlých,
ne! on o nich, o nich samých zpívá,
jejich kraji, o vsi jejich rodné,
smělém činu jejich vlastních synů,
o němž sami dnes mu vyprávěli.
Provázeny guslí hudbou dumnou,
plynou verše zpěvu řekou šumnou:
„Vraní horo, planino ty skalná!
Vraní horo, krajino ty žalná!
Kolika jsi matkám syna vzala?
Kolika z nich srdce probodala?
Kolik sester odělas v šat černý?
Vraní horo, žíznivá ty země!
Ještě dost ses nenapila krve?
Zas už po ní ta tvá ústa prahnou?
Dosti ještě masa junáckého
havranů tvých nepozřela hrdla?“ –
Rytmem známým, zpěvu šumnou řekou
proudí verše, vlní se a tekou.
37
Večer již se sklání nad krajinou,
ale gusle zní a verše plynou.
Vzrušeně i zbožně vesničané
naslouchají písni zadumané.
Dovedla by žíznivá ta nitra
naslouchat jí do samého jitra.
V půdu srdcí, zprahlou, rozpukanou,
slova kanou vlahou požehnanou. –
Končí stařec. V chatě pohostinné
občerství se, tělu odpočine,
aby s jitrem v novou pouť se vydal
krajem božím, širou zemí rodnou.
Plyne voda, od břehu jde k břehu,
od kamene běží ke kameni.
Duje vítr, od hor táhne k horám,
od pomoří vane ku pomoří.
A ten slepec od vsi ke vsi bílé
světem půjde, do tmy vnořen věčné,
hůř než vězeň v kobce nejtemnější:
Co je tobě radostný den bílý,
jemu tmavá noc je bez měsíce;
nezná jasu zářivého nebe,
nezná milých tváří kolem sebe. – –
Kde jsou stíny, tam i slunko bývá,
mnohdy zlo i dobrou stránku skrývá.
38
Víc kdo prožil, víc a lépe chápe.
Více slyší, komu sluch jen zbývá. –
Slyšel slepec ve tmách noci děsné
tiše tlouci srdce lidu svého.
Oheň zaplál v jeho srdci věrném,
záře svatá prošlehla tmu věčnou.
A v ní náhle víc než oči lidí,
víc i dál ty slepé oči vidí.
Ten, jenž rukou cizí vést se dává,
pochodní sám pojednou se stává,
světlem jasným svítí lidu svému,
zmučenému, ve tmách pohřbenému. –
Zemřel pěvec. V zemi tlí už tělo,
ale duše, v píseň proměněna,
dále zpívá, ptáče v nivě rodné.
Plyne voda, od břehu jde k břehu,
lehký vítr od hor táhne k horám,
duše-píseň od úst k ústům letí,
od úst k ústům, od srdce jde k srdci.
Vane vítr s moře ku pohoří,
v mraky duje, mlhy rozptyluje.
Letí píseň, k srdcím zahovoří,
mysli zjasní, šíje napřimuje.
A než nebe červánky se vznítivznítí,
ve tmách noci jasnou hvězdou svítí:
hvězdou lásky k bratru trpícímu,
39
v poutech jako ty se soužícímu,
hvězdou víry v boží zúčtování,
svaté věci v slavné zmrtvýchvstání.
40